Knihu zasazenou do období perestrojky nedávno publikovala Irena Dousková, populární autorka Hrdého Budžese. Její Rakvičky jsou obdobou v zahraničí populárního filmového žánru road-movie. Prozaik skrývající se pod pseudonymem Daniel Jahn pak vydal debut nazvaný Naivní sezóna, v němž vypravěč vykazuje známky nespolehlivosti a co do stylu je jeho román postaven někde mezi umírněným Hrabalem a Vančurou. Dozajista nejoriginálnější způsob, jak se popasovat s bývalým režimem, pak ukázal hudební publicista Karel Veselý. Jeho Bomba Funk je jednou z nejnápaditějších knih posledního roku vůbec, jelikož z takových strašáků minulosti, jakým je třeba Lubomír Štrougal, se v jeho románu stávají zapálení funkatýři, kteří se snaží zachránit bortící se socialismus funkovou hudbou. Velice pozoruhodným a rovněž originálním příspěvkem k psaní o bývalém režimu je také Marná práce Karla Halouna, kterou vydalo nakladatelství Brkola.
Debut po šedesátce
Byť Karel Haloun prozaicky debutuje až v notně pokročilém věku, jeho jméno není těm, kteří bedlivě sledují současnou českou literaturu, dozajista neznámé. Haloun doposud knihy graficky upravoval (podílel se mimochodem i na grafické podobě vlastního díla) a četné texty publikoval v kulturním časopise Revolver Revue. O tom, že Haloun svůj prozaický debut, rozhodně neuspěchal, svědčí i to, že knihu psal více než deset let, od roku 2004 do roku 2017.
V centru jeho nerozsáhlého románu stojí postava Františka F., bývalého zapřisáhlého komunisty, jenž byl přesunut na okraj pozornosti. Bydlí v maringotce a má na starosti dohled nad bývalým pedagogem z filozofické fakulty Vojtěchem Č., jehož režim podezřívá z toho, že má vazby kdekoli a mohl by být pro socialismus nebezpečný. Kolem této ústřední dvojice krouží záznamy, jež nám jsou v knize zprostředkovány. Tvoří je fragmentární a značně "neučesané" vyprávění Františkova vnuka, jenž s dědou chodí do hospody, ale nikdy ne "na jedno", dopisy, které píše Vojtěch do Prahy své ženě Olze (oddíl se samozřejmě jmenuje Dopisy Olze), ale i protokoly Státní bezpečnosti, v nichž je zaznamenáno, k jakým praktikám režim sahal, aby "dosáhl svého". Mimo jiné je v nich popisováno, jak se jeden agent dostává v rámci svého úkolu nebezpečně blízko k Vojtěchově ženě.
Cestou ke Kunderovi
V lecčem možná připomene Marná práce některé romány Milana Kundery. Skrze hravou a nápaditou formu je v ní přiblíženo, jak dovedl režimní oportunismus pokroutit charakter, a právě díky hravosti a zdánlivé lehkosti, s jakou jsou všední dny několika protagonistů popisovány, se z Halounova díla stává poměrně naléhavá sonda do minulých časů. Nejde přitom o to, že by s padnuvším režimem jeho kniha automaticky ztratila aktuálnost. Není totiž vyloučené, že obliba ve zpracovávání příběhů z bývalého režimu je u českých prozaiků motivována tím, že si uvědomují, že dozvuky časů, kdy byli univerzitní profesoři posílání do maringotek, se s námi táhnou dál a dál. Byť to tak třeba nevypadalo.
Haloun se "na začátek" své literární kariéry blýsknul velmi osobitým románem. Bude dozajista zajímavé sledovat, zda k němu dnes šestašedesátiletý malíř, grafik a nyní také spisovatel přidá v budoucnu ještě nějaký.