Jaké byly vaše začátky hraní pro Hospic Dobrého Pastýře?
Přivedl mě k tomu kamarádčin manžel, který je farář a do Hospice Dobrého Pastýře dochází. Když jsem začala, tak byla dobrá zpívací parta, lidé tím ožijí. Lidské osudy jsou různé. Písněmi se otevřou a probouzí v sobě vzpomínky.
Co vás motivovalo?
Právě to jejich probouzení a následná aktivita. Už jako malá holka jsem hrála na harmoniku a na kytaru. Chtěla jsem jít na konzervatoř, nakonec na to nebyly peníze, protože naši se rozváděli, tak jsem šla na strojní průmyslovku a celý život jsem dělala ve strojírenství.
Hrajete i doma pro zábavu?
Spíš si opakuji a učím se nové texty. Hraji i na přání. Hodně chtějí písničky z mládí, ty všechny samozřejmě neumím, a když za nimi jezdím každý týden, tak nemůžeme hrát pořád to samé. Stane se, že dlouho něco nehraji, zapomenu to a musím si to oživit. Nosím s sebou v tašce MP3 přehrávač, kde mám texty, a učím se je po cestě.
Jak vás napadla poutní cesta na kole z Prahy do Španělska?
Dvakrát jsem to musela odložit, protože jsem měla nemocného manžela, a když zemřel, tak jsem měla najednou spoustu času. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla odjet. Nějak jsem při té cestě měla pořád pocit, že na mě doma čeká. Prodloužila jsem si tím hřejivý pocit, že je ještě se mnou.
To jste se vydala na deset týdnů na kole sama?
Jely jsme tři stejně staré a náš cíl byl Santiago, což se nám podařilo. Jely jsme přes Německo z Prahy do Paříže a z Paříže na jih.
Nejlepší zážitek z cesty na kole?
Lidé byli fajn a moc ochotní. Měli jsme mušli poutníka, takže věděli, že naše cesta má určitý cíl a nikdo nás neodmítl. Třeba když nám došla voda, tak nám kdekoli na zahradě dali ochotně napít a ve Španělsku byla voda volně přístupná v ulicích.
Kolik vám bylo let?
Bylo to loni, takže 67. Jela jsem na kole deset týdnů a ujela jsem skoro šest tisíc kilometrů.
