Jednou ze základních hodnot demokracie je právo na spravedlivý proces. Za minulého režimu se nejeden občan stal obětí komunistické zvůle a byl tak soudy často šikanován nebo dokonce “uklizen” do vězení. Několik disidentů by o tom mohlo vyprávět.
O to větším paradoxem je, že dodnes v taláru soudní moci o právu rozhodují lidé, kteří stejnou funkci vykonávali za minulého režimu. Proč se samotní disidenti a později vůdčí osobnosti porevoluční politiky nevypořádaly s komunistickou strukturou v soudnictví?
Komunistů ubývá
Stejně jako klesá počet voličů KSČM, tak postupem času ubývá soudců s komunistickou minulostí. Generační obměna se stará o to, co měl řešit nový režim. Revoluce se doslova nesla ve znamení sametového zacházení s představiteli minulého režimu a o soudcích to platí dvojnásobně.
Ti, kteří se aktivně podíleli na nespravedlnosti, se tak v novém politickém systému zapracovali do starých kolejí. Jedinými důvody, proč soudců s komunistickou minulostí ubývá, je důchod a nebo smrt. Dnes jich je v taláru stále zhruba 405, ale před osmi lety bylo možné dohledat až 700 soudců, kteří měli komunistickou minulost. Jak tedy věřit ve spravedlnost, když soudní rozhodnutí zazní z úst soudce, který vykonával svoji práci za minulého režimu?
Soudci nerostou na stromech
Ať chceme nebo ne, tak soudy jsou v podobné situaci hlavně z pragmatických důvodů. Revoluce přinesla mnoho změn, ale žádný systém neumí ze dne na den vychovat novou generaci ideově “čistých” soudců, na které by nepadal stín minulosti.
Zkušenosti s komunistickým režimem se tak nestaly překážkou. Pokračování žen a mužů, kteří v taláru rozhodovali o vině a nevině už před rokem 1989, bylo založené na tiché dohodě s novou politickou garniturou. Politické osobnosti neiniciovaly žádnou větší reflexi ani mezi bývalými politiky, natož u soudců. Kdo by vlastně podobné soudy řídil? Soudce, který odsoudí sám sebe?
Dlouhá díra 40 let, ve které byl systém nadlouho pokřiven, si nese svou daň až do dnešního dne. Trend je jasný a čas neúprosný. Nové osobnosti v soudnictví vychovávají další generaci, která už je vychována v demokratickém systému, kde jsou otevřené hranice a svoboda slova. Politický názor není důvod k odsouzení, pokud nejde o projev rasismu nebo xenofobie.
Je nám to jedno?
Ta tichá dohoda je vlastně i s naším svědomím. Disidenti, kteří se po revoluci stali vůdčími osobnostmi nového státu, neprojevili snahu podobné téma řešit, stejně jako občani této země. Uvadá tlak na bezúhonnost a čest.
Aktuálně jsme svědky toho, že bez sebemenších problémů jsou vrcholní představitelé politiky svázaní velmi silně s minulým režimem, aniž by to komukoli vadilo. Paradoxní situace našich soudů je tak způsobena jednak tím, že mnoho řešení se v té chvíli nenabízelo, a za druhé proto, že nám je to vlastně úplně jedno... Taková apatie je velmi nebezpečná.
