Při mé osobní návštěvě v jednom takovém studiu, se mě ujala milá dáma a šli jsme na to. V místnosti už seděly tři dámy vypadající jak vodnice z pohádky. Nohy měly namočené do vrnícího kastrolu, aby jim snad neuschnul šos či co, a se zájmem po mně začaly pokukovat.
„Aáá, máme tu další dušičku. Tak pojď, panáčku, dál…,“ četl jsem v jejich očích. Než jsem se nadál, už jsem taky dřepěl v křesle. Dívenka si ke mně přišoupla plastovou nádobu, já strčil tlapy do teplé zelené vody, a ono to začalo celé vrnět a jemně vibrovat. Bylo to žúžo.
„Tak, pane, a nechat.“ Prcek dlouhovlasý odešel a nastalo ticho. Tři dámy dělaly jako by nic, ale očka jim po mě střílela jak divá. Po chvíli jsem se osmělil a jen tak polohlasně jsem pravil: „Tak z tohohle vrnění tlap jsem dostal hlad. Doufám, že teď přinesou svíčkovou za statečnost.“
Dámy vodnice vyprskly smíchy a daly se do povídání. Jak jsme tak povídali, dostali jsme se i k tomu, jaké to je ve fitku, na aerobiku, i na těch šlapacích kolech, co neujedou ani metr, ale zhuntují tělo jako na závodě 1000 mil. Debata se rozjela tak, že tam přilítla ta moje opatrovnice se šéfem, a zajímali se, proč se tu tři vodnice a jeden vodník řehtají.
Asi po 10 minutách mi ta moje černovláska vytáhla tlapy z vody celé zkrabatělé a položila jednu z nich na pidi židličku. Rozbalila pracovní nářadí, a když jsem uviděl nůžky, kleště, rašple, pilníky, hoblíky, tak jsem málem utekl. Dámy vedle mě byly ale v klidu, tak přece neuteču jak stará bačkora. Bafla mi jednu tlapu, vzala kleštičky, podobné těm, co používám v práci na dráty, a cvak cvak, a i to málo co jsem měl na prstech, šlo pryč. Pak bylo ouvej. Vzala dláto a jako zkušený truhlář rejpala podél nehtů co to jen šlo. Nakonec vzala rašpli a přešmrdlala nohu od prstů přes celé chodidlo až k patě. Lechtalo to a já se musel držet, abych jí občas nevykopl úsměv na rtech.
Když dodělala i druhou nohu, vzala olejík, napatlala mi s ním tlapy a začala je masírovat. Z nebes jsem slyšel zpívat anděly. To vám bylo… No, mňamunkové.
Nohy hotové. Rozloučil jsem se s trojicí dam, kterým stále šmrdlali nohy kužemordýři. Na rozdíl ode mne to dělali chlapi.
Vstal jsem a měl dojem, že mám jiné nohy. Byly lehké, takové, sakra to se nedá popsat. Jako bych se nadnášel. Dohopsal jsem do míst, kde seděli lidé s rukama na stole a proti nim seděli s rouškami na puse mordýři horních končetin. Zasedl jsem k volné židli a čekal, co bude.
A bylo….
(pokračování)