Příběh, ze kterého mrazí: Boj o život předčasně narozené holčičky prohrála, dcera jí zemřela v náručí

Když začne paní Veronika vyprávět, z jejího příběhu vám běhá po těle husí kůže. Prošla si peklem plným obav o život svého předčasně narozeného dítěte. Přesto nikdy neztratila víru ve šťastný konec a důvěru v práci lékařů. Bojovala, i když věděla, že její boj nemusí mít šťastný konec. Bohužel neměl...

12.04.2018 - 07:30   |  
O život Lily lékaři bojovali bohužel marně
Zobrazit fotogalerii (4)

Maminka Veronika, o jejímž příběhu se zmiňuje Lucie Žáčková v našem předchozím článku, s námi sdílela příběh svého andílka, který však na svět přišel příliš brzy. Následující řádky ukazují sílu, kterou rodiče v této nelehké situaci musí najít. Není mnoho příběhů, které by začínaly jako ten její. Přesto ho provází naděje a důvěra v dobrý konec.

Měla jsem vybranou porodnici v Rakovníku. "Tak tam určitě nepojedete, nejsou tam vybaveni na nezralé novorozence. Zavolám do Podolí. Tady je žádanka, pojedete na porodní sál a tam se uvidí, co dál."

Přišlo to jako blesk z čistého nebe

Psal se 16. prosinec 2016 a já šla na test těhotenské cukrovky. Špatně se mi vstávalo, ale těšila jsem se, že za chvíli začnou vánoční prázdniny a já si odpočinu. Neuvěřitelně sladké pití, první odběr, únavné čekání, druhý odběr a pak ona osudná rána. "Děložní hrdlo je zkrácené a otevřené na dva centimery,“ řekl mi lékař. Když jsem se zeptala, co to znamená, odpověděl mi, že riziko předčasného porodu. V pětadvacátém týdnu! 

Měla jsem vybranou porodnici v Rakovníku. "Tak tam určitě nepojedete, nejsou tam vybaveni na nezralé novorozence. Zavolám do Podolí. Tady je žádanka, pojedete na porodní sál a tam se uvidí, co dál," pokračoval doktor. Třetí odběr a jelo se do porodnice. Napjatá atmosféra, strach, očekávání. Na porodním sále se nezjistilo nic nového.

Nicméně jsem vyplnila se sestřičkou všechny dokumenty a byla přijata na oddělení rizikového těhotenství. Následovaly kapačky s kortikoidy na dovyvinutí plic miminka. Chtěla jsem samozřejmě vědět, co bude dál, jestli už budu rodit. "Uvidíme, počkáme a uvidíme. Můžete rodit zítra, za týden, ale také za měsíc," odpověděli mi. Nikdo nečekal, že bych tam zůstala ležet do dubna, viděli to na pár dní, maximálně týdnů.Byl pátek, a tak mě čekaly dva dny, kdy se nic dít nebude. Nález byl stále stejný, ale strach a nervozita se stupňovaly.

V pondělí se potvrdila infekce

V pondělí na vizitě přišli doktoři s nápadem cerkláže, což je operace řešící porušenou uzávěrovou funkci děložního hrdla ve druhém a na počátku třetího trimestru gravidity. Po tomto zákroku bych prý mohla jít i domů. Nejdřív by se ale muselo zjistit, jestli nemám infekci. Všechny testy byly negativní, ale na 100 % to mohl vyloučit jen odběr plodové vody.

Potvrdila se infekce plodových obalů. Jediné, co se dalo dělat, byla změna antibiotik a důvěra, že vše dobře dopadne. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Probrečela jsem celou noc a prosila své miminko, aby to se mnou ještě chvíli vydrželo. Třeba jen pár týdnů, třeba i v nemocnici.

A co teď? Ano, či ne? Je to relativně bezpečná metoda, ale má svá rizika. Nemusí se nic stát, ale může. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodla, že vyšetření podstoupím s důvěrou, že mi cerkláž dovolí miminko donosit. To se ovšem nestalo.

Potvrdila se infekce plodových obalů. Jediné, co se dalo dělat, byla změna antibiotik a důvěra, že vše dobře dopadne. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Probrečela jsem celou noc a prosila své miminko, aby to se mnou ještě chvíli vydrželo. Třeba jen pár týdnů, třeba i v nemocnici.

Rodit jsem začala zničehonic

V úterý ráno byla vizita, pak snídaně a já jsem najednou potřebovala strašně moc na záchod. Tekla ze mě krev. V pokoji jsem si sedla na postel a zazvonila na sestru. Ta mě na vozíku odvezla na ošetřovnu. Nález se změnil. Hrdlo se zkracovalo, ale otevření zůstávalo stejné. "Pojedete pro jistotu na porodní sál. Bude to pro vás lepší. Budete mít klid a může tam s vámi být manžel," oznámili mi lékaři. Nechtěla jsem ještě rodit, navíc jsem necítila žádnou bolest.

"Nebojte se. Nevíme, jak rychle to bude postupovat. Na porodním boxu můžete být klidně tři dny," snažili se mě uklidnit. Jelo se tedy do pokoje na vozíku pro věci. Už mi tekly slzy a nezmohla jsem se na nic. Vzala jsem si jen mobil a polštářek. Pohledy ostatních holek vypovídaly jen o soucitu a jakési radosti, že nejsou na mém místě.

Na porodním boxu mi porodní asistentka napichovala další žílu. Byla jsem tam několik hodin,  ale kromě krvácení se nález neměnil. Najednou, z ničeho nic, jsem byla otevřená na 10 centimetrů a podle slov porodníka jsem už rodila. Stále jsem nic necítila, kromě jedné či dvou kontrakcí za hodinu. Vlastně jsem jako prvorodička ani nevěděla, jestli jsou to kontrakce nebo jen obyčejná bolest v kříži.

Neonatolog se ptal, zda bych to ještě nevydržela. Každý den se totiž o dvě procenta zvyšuje šance na přežití dítěte.

Nechcete to ještě vydržet? Ne!

Najednou se seběhli snad všichni doktoři, co byli k mání. Neonatolog, porodník, gynekolog, dvě porodní asistentky. "Budeme rodit. Chtěla byste rodit přirozeně nebo císařským řezem?" zeptal se mě porodník. Chtěla jsem vědět, co je bezpečnější pro miminko. "Pro miminko císařský řez, pro vás přirozený porod," zněla odpověď. Neonatolog radil, zda bych to ještě nevydržela. Každý den se totiž o dvě procenta zvyšuje šance na přežití dítěte.

Což o to, já bych to klidně vydržela, vždyť mně vlastně vůbec nic není, ani jsem nepoznala, že už rodím. Jenže to nešlo. A tak začala velmi rychlá příprava na akutní sekci. A bylo to. Jednotka intenzivní péče, oddělení pooperační gynekologie, odstříkávání mléka a první návštěva na RESu (oddělení resuscitační a intenzivní péče). Zvláštní pocit. Lily už není v břiše. Leží tady přede mnou.

První dny v pořádku, pak začalo peklo

Následovala nová etapa. Dennodenní a celodenní návštěvy na RESu byly vyčerpávající a odloučení na noc velmi těžké. Prvních pár dní bylo všechno v rámci možností v pořádku. Lily na tom byla velmi dobře na to, jak byla malinká a v jakém týdnu se narodila. Na druhý svátek vánoční se ale situace začala horšit. Lily zaintubovali (postup, při kterém se (nejčastěji) přes dutinu ústní do dýchacích cest zasune hadička, která následně umožňuje zajištění dýchání) a dostala infuzi plazmy. Každým dalším dnem se stav horšil.

Lily se začala rozpadat bílá hmota mozková, spustilo se krvácení do mozku a v důsledku toho začala mít bolestivé křeče. Její malé tělíčko se zmítalo a vypadala utrápeně. Zvyšovala se hladina draslíku, která nešla snížit. Prý je třeba náročný zákrok, peritoneální dialýza (dialyzační metoda náhrady funkce ledvin), ale podle lékařů bylo otázkou, zda má vůbec cenu, když poškození mozku je tak vážné. Jako další možnost viděli odpojení Lily od přístrojů. O tom jsem nechtěla ani slyšet.

Křeče se horšily a hladina morfia a dalších léků se stále navyšovala, až byla na maximu. Lily byla v umělém spánku se stabilizovanými základními životními funkcemi.

Naštěstí hladina draslíku začala zásluhou nových léků klesat a hrozba byla prozatím zažehnána. Rozpad mozkové tkáně dále pokračoval, hodinu po hodině, den po dni. Křeče se horšily a hladina morfia a dalších léků se stále navyšovala, až byla na maximu. Lily byla v umělém spánku se stabilizovanými základními životními funkcemi. Stav mozku, respektive jeho rozpad, byl stále velmi rychlý, ale křeče ustaly a Lily mohla dostávat kromě výživy také trochu mléka ode mě. Jako novoroční dárek jsem dokonce mohla svou holčičku poprvé klokánkovat (podstata této metody spočívá v tom, že je dítě přikládáno přímo na tělo matky (mezi prsy) a je přikryto jejím oděvem).

Blížil se konec

Po dlouhých dnech to byla příjemná změna. S Lily na hrudníku jsem se cítila najednou tak klidně. Byla jsem moc šťastná a moje důvěra v dobrý konec posílená. Toto malé štěstí ale netrvalo dlouho. Věděli jsme, že z mozku naší Lily už zbyl jen mozkový kmen, že bude těžce postižená, neuvidí, neuslyší, nebude se hýbat ani vnímat. Vlastně bude jen tak přežívat.

Lily naposledy vydechla 8. 1. 2017 v 16:45 v mojí náruči.

Nikdy nás ale nenapadlo nebo jsme si spíš nepřipouštěli, že to bude ještě horší. Lily přibyly další hadičky a otekla jí ruka. Mohla jsem si ji přebalit a promazat jí kůži, ale klokánkování nepřipadalo v úvahu. Další den bylo ještě hůř. Začaly selhávat orgány. Život naší malé Lily se pomalu, vlastně docela nezadržitelně rychle blížil ke konci a my jsme před tím již nemohli zavírat oči. Lily naposledy vydechla 8. 1. 2017 v 16:45 v mojí náruči.

Další příběh, který dává naději

O půl roku později mi moje holčička poslala brášku Tobiáška, který se narodil pouhých 13 dní po prvních narozeninách Lily. I jeho narození však předcházela stejná diagnóza, několik týdnů na oddělení rizikového těhotenství a předčasný porod ve 32. týdnu těhotenství (31+1). Tentokrát jsem si však po třiceti pěti dnech v nemocnici odnesla zdravé miminko. Ale to je jiný příběh, se kterým bych se s vámi ráda podělila v příštím pokračování.


Přidat komentář

Pro vkládání komentářů se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.

Výhody registrace:
Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám nikdo nebude moci vzít. Registrace bude do budoucna jeden z našich nástrojů k udržení diskusí v přijatelných mezích.

Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám v budoucnu nikdo nebude moci vzít. Zároveň registrací dáváte souhlas se zasíláním informací a nabídek tykajících se webu Čtidoma.cz nebo jeho provozovatele či obchodních partnerů.

Redakce si ponechává právo jakýkoli nevhodný příspěvek smazat bez udání důvodu.

Petra Zvoníčková (neověřeno)

Paní psala jen proto, aby se politovala, přitom to je psychicky nevyrovnaná chudinka. Takové věci by si lidi měli nechat pro sebe a rychle na ně zapomenout

Alena (neověřeno)

Jak může matka zapomenout na dítě?! Ikdyž sní byla holčička jen krátce, nikdy nezapomene. Snad Vás to nepotká

Blažena (neověřeno)

Aby se politovala? Zapomenout? Je vidět, že jste nikdy nic takového nezažila, jinak byste tohle nemohla vypustit z pusy, Petro. Já jsem s prvním předčasně narozeným synem prošla také Podolím a to jsme zdaleka neřešily to co paní Veronika, naopak jsme byli vcelku bez problémů, i přesto mám šrámy na duši. Je to neskutečná psychická zátěž a neumím si vůbec představit obdobný scénář. Máme zdravého dnes už skoro devítiletého syna. Trošku vcítění a taktu by to chtělo.

Markéta (neověřeno)

Paní Zvoníčková přečtěte si to tak ještě 3x a třeba pochopíte, že paní nezemřel křeček, ale její dítě! A to že to sem píše? Vypsat se z trápení pomáhá, nebo příběh může pomoc podobným ženám, co něco takového zrovna prožívají. Každopádně asi nebudete normální když něco takového napíšete. Jestli zapominate na svoje nejblizsi co zemřeli, tak je mi vás líto. A kdo může být bližší než vlastní dítě...

Tereza (neověřeno)

Nas chlapecek byl take nedonoseny. Take prosel podolim,meli jsme stesti a po mnoha komplikacich je z nej dnes zdravi petilety kluk. Ale moc dekuji za sdileni pribehu. Kdyz jsem tam lezela a cekala zadny z pribehu nedonosencu ktery jsem tehdy nasla nepopisoval komplikace. Na to co vas ceka se nejde pripravit, ale je dobre vedet co vsechno se muze stat, jak to muze dopadnout,alespon me to tenkrat pomahalo. Mate muj obdiv.

Veveří (neověřeno)

Pokud je pribeh pravdivy a neni smysleny - omlouvam se a nechci byt cynicka, nicmene to byva na internetu bezne - je zarazejici, ze pani otehotnela pouhe 3 mesice po cisari.

Petra Kühnová (neověřeno)

Je to hrozné. Máme holčičku narozenou ve 24tt, naprosto zdravou. Musím přiznat, že děkuju každej den za to, že je zdravá. Nikdo si neumí představit, čim rodiče procházej. Taky mám z toho šrámy na duši, nikdy nezapomenu na komplikace, strach, porod a následující 4 měsíce dojíždění 120km denně za malou.

Lucie (neověřeno)

Umím si vůbec představit, jak se paní cítila, je to něco hrozného. Ja sama mám trojčata narozená ve 26tt. První dny nám lékaři vůbec nedávali šance na přežití, ale kluci bojovali. Dva po komplikacích se dostali domů po 3 měsících a jeden klučina po 441 dnech. Byly to ty nejhorší, ale zároveň nejhezčí dny. Ten pocit že tu jsou a vlastně ani nemuseli je nepopsatelný. I když jeden klučina zůstal na umělé plicní ventilaci, každý den děkuji za to že je máme.