Pamětnice paní Alena: Konec války jsme brali jako dobrodružství

Paní Alena je velmi aktivní osmdesátiletá dáma, která ráda zavzpomíná i na události dávné, přestože nebyly mnohdy právě veselé, právě jako ty z konce druhé světové války.

10.05.2016 - 19:00  
Pamětnice Alena

Potkali jsme se na Karlově náměstí při oslavách výročí narození Karla IV., slovo dalo slovo a sešli jsme se na zajímavý rozhovor.

Jak vzpomínáte na poslední válečné dny, jejichž výročí si připomínáme?

Na tuto dobu vzpomínám vlastně ráda, protože přinesla konec utrpení, strachu a jak správně řekla naše sousedka z Koněvovy ulice, kde jsme za války bydleli, konečně nastala velká úleva a lidé si mohli vydechnout.

Kolik vám bylo let a jaké zážitky vám utkvěly jako nejsilnější?

Bylo mi 11 let a vzpomínám si velmi živě, že poslední dny války jsme prožili s ostatními nájemníky ve sklepě domu, kde jsme bydleli. Bylo nás tam 6 dětí a kolem 40 dospělých. Nikdo nám to oficiálně nenařídil, prostě jedna aktivní rodina vojáka, která s námi bydlela, nás v tomto směru řídila.

My děti jsme to braly jako takové velké dobrodružství, neuvědomuji si nějaký stres či strach. Když nám nad hlavami duněla letadla, tak všichni šli do sklepa a v posledních dnech války tam byli po většinu dne. Můj roční bratr tam dokonce udělal své první krůčky a pamatuji si, že měl kvůli vlhkému nezdravému prostředí sklepa pusinku plnou oparů.

Všichni obyvatelé domu byli po celou dobu ve sklepě?

Celé to trvalo necelé čtyři dny a ze sklepa se samozřejmě občas odcházelo do bytů, například na záchod, pro pití nebo nějaké jídlo. Muži vycházeli i ven, sledovali, co se děje, bránili rozhlas, účastnili se bojů na Staroměstském náměstí.

Koněvova byla rušná ulice, vlastně to tu bylo dost nebezpečné, a proto bylo podle dospělých v době posledních bojů hlavně pro ženy s dětmi lepší zůstat schovaní.

Byl někdo z vaší rodiny v těchto dnech v ulicích Prahy v ohrožení života?

Můj tatínek přivážel do obchodu, který mu patřil, čerstvé květiny ve chvíli, kdy prodavačka odstraňovala nápis Blumen. Okolo šli Němci, ti to viděli a ptali se, proč to dělá a komu obchod patří. Tatínek se k tomu hlásil, oni ho sebrali a odvedli do dvorany Masarykova nádraží, kde už stálo velké množství lidí s rukama za hlavou. Totéž nařídili i tatínkovi, stál tam dlouhou dobu, situace to byla hrozivá, museli stát až do vyčerpání, nesměli se pohnout. Někteří přitom zvraceli, pokáleli se…Tatínek pak vyprávěl, že se v duchu s námi všemi rozloučil, byl přesvědčen, že už se nevrátí. Po dlouhé době slyšel oficíra, jak na vojáky německy volá: „Jsou tady, rychle pryč!“ a všichni zmizeli. Lidé dál několik minut stáli s rukama nahoře a ani se nepohnuli, než jim táta řekl, že už by snad mohli jít.

Jak vzpomínáte na chvíle, kdy jste vítali Rudou armádu?

To byly hrozně silné okamžiky. Tolik volání slávy, všude fůra květů, můj otec vlastnil velké zahradnictví a dovolil každému, aby si natrhal pro vojáky tolik kytek, kolik chce. Padla na to celá naše velká zahrada! Sokolové, kteří byli za války zakázaní, se oblékli do slavnostních uniforem, vojáci rozhazovali bonbony, salámy, moje kamarádka chytila uherák, to jsme vůbec neznali…Já jsem celá šťastná sbírala nějaké bonbony, ale otec mi je vyrazil z ruky, to si celý život pamatuju, a řekl mi: „Od těch si nic neber, je jich jak kobylek, ti nám jednou zatopí.“ Vůbec jsem to nechápala a ty bonbony mě hrozně mrzely.

Máte na tyto chvíle ještě nějaké jiné vzpomínky než ty radostné, které znamenaly konec války?

V ulici Na Pražačce byla škola a v ní desítky mladých Němců, tzv. Hitlerjugend. Do poslední chvíle jsme se báli, že budou střílet, tak se sousedé s mým otcem dohadovali, kdo za nimi půjde a přemluví je, aby nestříleli, že jim za to pomůžeme do zajetí k Američanům, oni se Rusů strašně báli. Otec vzal bílý hadr a chtěl k sobě několik dalších mužů, dodnes si pamatuji, jak před ním klečela maminka budoucího prvního houslisty Smetanova kvarteta, tehdy ještě mladinkého nadějného houslisty Jiřího Nováka, a prosila, aby jejího syna nebral, že nikdy žádnou zbraň v ruce nedržel, jenom housle… Odešel s jinými muži, přemluvil mladé Němce, střelba ustala, protože uvěřili. Nedostali se však do amerického zajetí, většinu z nich Rusové stejně na místě postříleli a některé odvezli. Také se mezi lidmi vyprávělo, že někteří vojáci těsně po osvobození obcházeli domy v okolí, bouchali na ně, snažili se dostat dovnitř. Došlo tam k několika znásilněním a velitelé ty mladé kluky na místě zastřelili.

Jak jste se z celé té hrůzy, se kterou bylo vaše dětství spojeno, vzpamatovala?

Hned v dalším roce dostaly dvě stovky dětí z Prahy, které byly postiženy válkou, možnost strávit prázdniny v Norsku. Celou akci organizoval Červený kříž, dostala jsem se do úžasné rodiny a byl to pro mne silný zážitek, na který vzpomínám celý život.

 


Přidat komentář

Pro vkládání komentářů se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.

Výhody registrace:
Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám nikdo nebude moci vzít. Registrace bude do budoucna jeden z našich nástrojů k udržení diskusí v přijatelných mezích.

Při registraci si můžete zvolit unikátní přezdívku a pod ní psát příspěvky. Tuto přezdívku vám v budoucnu nikdo nebude moci vzít. Zároveň registrací dáváte souhlas se zasíláním informací a nabídek tykajících se webu Čtidoma.cz nebo jeho provozovatele či obchodních partnerů.

Redakce si ponechává právo jakýkoli nevhodný příspěvek smazat bez udání důvodu.