Jak je možné, že je v dnešní době zakazována - nebo lépe řečeno zatím "jen" odmítána divadelní hra? Jak si s tím mají poradit autoři, herci i diváci? A jak reaguje divadlo RePublika ve svém oficiálním vyjádření?
Milí přátelé, kamarádi, známí i neznámí,
nečekali jsme, že to bude tak rychlé, ale divadelní představení Boss Babiš začíná dostávat na vícero místech v České republice stopku!
Respektujeme, že je na každém kulturním subjektu rozhodnutí, zda si bude ochoten představení objednat a zaplatit za něj. I když zdůvodnění: „Já bych to vzal, ale radnici by se to asi nelíbilo,“ ukazuje, že rozhodnutí není závislé jen na kulturním subjektu.
Zřizovateli by se to nelíbilo
Naprosto absurdní je však fakt, že se začínáme potkávat se situací, kdy nám kulturní subjekt nechce pro odehrání tohoto konkrétního divadelního představení ani pronajmout sál s tím, že by šly veškeré náklady, organizace a propagace za námi.
Z původního: „Vaše představení pořádat nebudeme - zkuste si pronajmout sál. V programu KD Vás ale neuvedeme,“ se velice rychle stane: „Prostor pro tuto inscenaci Vám pronajmout nemůžeme. Jsme závislí na financích zřizovatele – města.“
Jako z Černých baronů
Argument: „Zřizuje nás radnice a ta má právo si určit, co se tu bude hrát,“ bereme, jen si nejsme jistí, jestli to není podobné známému citátu z Černých baronů: „O tom, co je krásné, rozhodujeme my. Strana.“
K čemu jsou pak dramaturgové a kulturní pracovníci, když kulturní program musí schvalovat městské koalice? Jistě, že jejich zástupci byli zvoleni ve volbách, ale znamená to tedy, že město nebo obec bude 4 roky hájit jen zájmy jejich voličů a na ty, kteří mají jiný názor, nebude brát ohled? Nespravují obce pro všechny obyvatele?
A důvody?
Skutečné důvody si nikdo nedovolí oficiálně sdělit, ale od konkrétních lidí slyšíme neoficiální vyjádření důvodů:
- preventivní strach z politiků
- soukromý politický názor konkrétního pracovníka kulturního subjektu
- strach, že by kulturní subjekt přišel o dotace
- obava o pracovní místo
Čeho se tolik bojíme?
Chápeme obavy konkrétních lidí, ale opravdu jsme to dopracovali tak daleko, že se bojíme hrát divadlo? Jak daleko je doba, kdy budeme opět pálit knihy nebo zakazovat filmy? Neplatí to o všech místech, ale rozhodně jich přibývá. Stále si myslíme, že pro normalizační opatrnost ještě není ten správný čas.
