Husákova socialistická normalizace: Dubčekův nástupce utekl o chlup trestu smrti

Jestli ještě nějaký naivní snílek věřil, že je možné udržet při životě myšlenky Pražského jara z roku 1968, definitivně je pohřbil 17. dubna 1969, kdy ve vedení KSČ vystřídal Alexandera Dubčeka normalizátor Gustav Husák. Socialismus dostal novou tvář. Ze svobodně smýšlejících lidí se měl stát otupělý národ v šedivých sedmdesátých letech.

17.04.2019 - 07:00  
Dubček odstupuje a Husák začná období normalizace
Zobrazit fotogalerii (3)

Už tanky v srpnu roku 1968 naznačily, že Sovětský svaz udělá všechno pro to, aby nepřišel o svého loajálního spojence ze středu Evropy. Lidé se postupně naučili hovořit o svobodě.

Socialismus s lidskou tváří směle pokoušel, kde jsou hranice toho, co ještě tvrdá ruka sovětského komunisty unese. Spojenecké tanky byly odpovědí a o pár měsíců se vše symbolicky podtrhlo i na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

Alexander Dubček, který se stal symbolem naděje a pádu, odešel. Jeho nástupce Gustav Husák přinesl recept, jak zdivočelý lid navrátit do běžných shrbených pořádků. Normalizace začíná.

Utekl trestu smrti

Samotný příběh Gustava Husáka je skoro až k nevíře. V 50. letech se jako úspěšný člen komunistické strany dostal do skupiny politiků, kteří čelili obžalobě z velezrady.

Věznění a mučení ho jako jediného nezlomilo a k podvratným aktivitám, které mu byly podsouvány, se nepřiznal. Obrovská psychická i fyzická výdrž a fakt, že byl odsouzen až po smrti Stalina a Gottwalda, zapříčinily, že nebyl odsouzen k smrti, ale k trestu na doživotí.

Na rehabilitaci vlastní osoby musel ve vězení čekat až do roku 1960, kdy byl propuštěn při rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného. Na politiku v komunistické straně však překvapivě nezanevřel a naopak se postavil do reformního křídla strany, která v tzv. Pražském jaru reformovala socialismus v Československu.

Příjezd tanků v srpnu roku 1968 způsobil zemětřesení nejenom v ulicích, ale také v řadách nejvyššího vedení KSČ. Osudové moskevské jednání, které probíhalo bezprostředně po invazi vojsk varšavské smlouvy, se Gustav Husák účastnil jako člen delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou.

Zde Husák prokázal svoji schopnost politicky bruslit na tenkém ledě a díky svému poddajnému přístupu vůči Leonidu Brežněvovi si získal potřebnou důvěru k postupu na vrchol. Také se tak stalo.

Hokej jako záminka

Alexander Dubček stále zůstával v čele KSČ, ale Brežněv měl enormní zájem, aby byl společně s ostatními reformisty odsunut na vedlejší kolej. Lid, který se snažil marně vzbudit v lednu 1969 Jan Palach a o měsíc později také Jan Zajíc protestní sebevraždou na Václavské náměstí, stále živil špetku naděje, alespoň v osobě Alexandera Dubčeka.

Moskva hledala cestu, jak ho elegantně nahradit loajálnějším Gustavem Husákem. Překvapivou záminku přinesl sport. Dvě hokejová vítězství na mistrovství světa proti Sovětskému svazu vzbudila v lidech vášně a pro StB to byla vítaná příležitost k osudové provokaci. Když se oslava změnila v protest proti okupantům, přišel moment, který se pravděpodobně odehrál v režii StB.

Zdevastovaná výloha Aeroflotu na Václavském náměstí se stala dostatečně štiplavou třaskavinou. Následná omluva sovětskému velvyslanci nestačila a tlak na odchod Alexandera Dubčeka sílil. Ten pochopil nezvratný děj událostí a sám odstoupil.

17. dubna 1969 tak končí všechny naděje na reformu socialismu. S novým vedením ztvárněném v postavě Gustava Husáka se Československo vrátilo k bídným časům cenzury, policejní šikany a ušlapávání jakéhokoli projevu svobody a bylo jedno, jestli šlo o báseň, román či dlouhé vlasy.

Husákova republika

Na několik let se tak o nejmocnější slovo v Československu přihlásil muž, kterého komunisté málem popravili. Etapa zvaná normalizace se sice plíživě rozrůstala už v roce 1968, ale když komunisté v roce 1970 přijali dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, byla tím podtrhnuta oficiální ideologie, která skončila až v roce 1989.

Lid upadl do letargie a až na pár výjimek se loajálně skrčil pod tíhou nové reality. Udavačství, výslechy, šikana, uzavřené hranice a lživá propaganda o prosperující zemi se staly denním chlebem, který i dnes po 30 letech od pádu železní opony leží lidu v žaludku. Husákova normalizace tak způsobila jizvy, které se hojí dodnes.