Kvůli válce mnohdy vyplouvá na povrch to horší já v lidech, přesto však není možné vzít spravedlnost do vlastních rukou a trestat bez řádného soudu. Už v průběhu II. světové války se státníci zabývali otázkou, jak potrestat nacistické vysoké funkcionáře. V Československu se zásadním právním podkladem pro retroaktivní trestání nacistických pohlavárů a kolaborantů stal tzv. Velký retribuční dekret vydaný prezidentem Benešem 19. června 1945.
Pomsta nebývá vždy sladká
Bohužel měsíc trvající doba od konce války do vydání tohoto dekretu byla velmi často ve znamení lidové iniciativy, jež si servítky rozhodně nebrala. Nenávist vůči Němcům a touha po pomstě se plně projevila hned po ukončení války.
Jak už to tak bývá, Němci na vyšších postech (příslušníci gestapa a SS) závažnost situace vcelku brzy pochopili a i s rodinami prchli z území Československa. Ostatní většinou utéci vůbec nenapadlo a stávali se obětmi lidových soudů, které trestaly bez ohledu na to, zda byli souzení také skutečně vinní.
Samozvaný soud se s civilisty nepáral
Jedním z lidových iniciativ byl také soud v Lanškrouně, jenž proběhl ve dnech 17. až 21. května 1945, při němž bylo zlynčováno a zabito více než třicet lankškrounských občanů německé národnosti. 17. května dorazila do města partyzánská skupina Václavík, jež během války působila v oblasti pod Orlickými horami s nepříliš valnou pověstí - kromě vyhošťování Němců prováděli tito partyzáni také samozvané čistky a iniciovali lidové soudy. Na tehdejším hlavním náměstí v Lanškrouně nechali shromáždit místní německé civilní obyvatele (většinou se jednalo o zdejší živnostníky) s rukama nad hlavou a podrobili je slovnímu i fyzickému ponižování.
Někteří byli biti holemi, jiné partyzáni házeli do nádoby s vodou a topili je. Po sérii brutálního mučení se museli zadržení muži po kolenou doplazit před samozvanou soudní komisi a vyslechnout si svůj rozsudek, který jim byl napsán křídou na záda. Podle pamětníků byli někteří muži přímo na místě ubiti, jiní oběšeni na sloupech veřejného osvětlení. Další asi dvě desítky civilistů samozvaní soudci zastřelili u jižní zdi lanškrounské radnice.
Teprve požár domu ukončil běsnění soudu
Krvavé soudní divadlo bylo natolik děsivé, že někteří němečtí obyvatelé raději spáchali i s celou rodinou sebevraždu. Mrtvých by bylo nakonec více, kdyby soudu neudělala přítrž jedna občanka německé národnosti, jež všechno běsnění pozorovala z oken svého domu.
Nejprve svůj dům podpálila a sebe následně dobrovolně oběsila. Hašení požáru pomohlo zmírnit krvelačnou náladu partyzánů, už pak nikoho k smrti neodsoudili a spokojili se pouze s trestem ranami holí. Následně z města odjeli pryč. Připomínkou této události je pomník na lanškrounském hřbitově.
