Čeští kolaboranti, kteří vsadili na nacistickou kartu. Od obyčejných udavačů až po politické špičky

Když skončila druhá světová válka a osvobozené Československo začalo skládat účty kolaborantům a často také nevinným Němcům. Touha po pomstě ovládla většinu obyvatel, ale jen málokdo byl bez viny. V okupované zemi však bylo hned několik nepřehlédnutelných kolaborantů. Jaký byl jejich osud v posledních dnech války? 

21.10.2019 - 15:15  
Pověřen založením Kuratoria byl tehdejší ministr školství Emanuel Moravec
Zobrazit fotogalerii (3)

Být v pozici soudce není vůbec lehká záležitost. Navíc, když onu těžkou dobu nikdo na vlastní kůži nezažil. Život v protektorátu Čechy a Morava byl náročným prostředím, kde nebylo vůbec jednoduché být hrdinou. Většina národa zcela pochopitelně ohnula záda a držela krok. 

Je však nutné spravedlivě říci, že v té nejtěžší chvíli se našel velký počet hrdinů. O těch tento článek nepojednává. Zcela logicky, ostatně jako v každé zemi, se i u nás prosadilo hned několik kolaborantů, jejichž osud skončil stejně neslavně jako nacistická Třetí říše. 

Každý má svého zrádce

V každé okupované zemi najdete tisíce kolaborantů. Ne každý má natolik silné morální vlastnosti, aby odolal výhodám nového režimu. Obyčejný člověk tak často jen loajálně sloužil, předával informace na sousedy či je aktivně vyhledával. Odboj nebyl pro všechny. Nutno dodat, že právě v Československu se tento tajný a velmi nebezpečný vzdor rozvinul v propracovanou síť, která dělala nacistům potíže. 

Nejtěžší to však měli lidé, kteří kontaktů s nacistickým režimem využili, aby naopak pomáhali. V posledních dnech války se tak zfanatizovaný dav často podepsal pod smrt hrdiny, který na sebe vzal možná vůbec ten nejtěžší úkol. Hrát na obě strany. Jedním z těchto příkladů je osud režiséra Jana Svitáka. Stačilo, aby byl obviněn z podílu na udání a smrti oblíbeného Karla Hašlera. Výsledkem bylo jeho nespravedlivé zlynčování. 

Lidí, u kterých byl podíl viny na hraně, jsou tisíce. Existují však osobnosti, kde nebylo pochyb. Ten nejznámější se jmenuje Emanuel Moravec. Hrdina československých legií v Rusku byl ještě v září roku 1938 připraven horlivě bránit svoji zemi proti nacistickému Německu. Jeho touha po válce byla tak veliká, že za protesty a nadávky směrem k Edvardu Benešovi ho nadřízení poslali do výslužby. 

O to víc překvapivější je fakt, jakým způsobem se jeho názory převrátily naruby. V novém režimu se našel a stal se tak bezesporu tím nejhorlivějším kolaborantem a zastáncem nacismu v okupovaném Československu. Režim si jeho loajality velmi vážil, a tak získával jednu funkci za druhou a stal se dokonce cílem v plánu na likvidaci. Paraskupina TIN však neměla takový úspěch jako skupina Anthropoid. 

Neslavné konce

Emanuel Moravec nakonec umírá výstřelem ze svého revolveru. Tří dny před koncem války se v automobilu vydává Prahou na schůzku za K. H. Frankem. Když na Malé Straně vozidlu došel benzín, řidič uprchl a Moravec byl nechán napospas pražským povstalcům. Rozhodl se tak život radši ukončit vlastní rukou. 

Někteří veřejně známí kolaboranti umřeli mnohem dříve, než byl konec války na dohled. Asi nejznámější je osud novináře Karla Lažnovského. Jeho kariéra začala vzkvétat až během protektorátu. Byť se původně hlásil k ideologii komunismu, velmi rychle otočil a dostal se na pozici šéfredaktora deníku České slovo. V rozhlasu posluchačům přinášel zprávy z fronty o úspěchu nacistického Německa. 

Osudná mu však byla schůzka s předsedou protektorátní vlády a odbojářem Aloisem Eliášem. Ten mu totiž nabídl otrávený chlebíček a následně v říjnu roku 1941 umírá na břišní tyfus. 

Začít s dětmi

Podobně jako se v Německu formovala organizace Hitlerjugend, tak se v okupovaném Československu pomalu vytvářel podobný model, jak si vychovat loajální mládež. V roce 1942 bylo založeno Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. 

Za českou stranu se nejvýraznější postavou v tomto směru stal generální referent organizace František Teuner. Jeho práce spočívala především v propagaci a veřejné podpoře na sjezdech. Za svou kolaboraci  byl po válce odsouzen k trestu smrti. Komunistický prezident mu však trest zmírnil na doživotí a překvapivě se v roce 1963 dostal na svobodu. 

Kolaborace byla však celospolečenský problém. To největší zlo je často neviditelné a některé veřejné osoby se stanou svědomím národa, aby skrze ně očistili ti, kteří všechny změny režimu přežili, protože v tom uměli chodit.