Domečky jako pro panenky. Ve Zlaté uličce žila chudina Prahy a nebylo zde k hnutí

Kouzelná Zlatá ulička mohla vzniknout povolením Rudolfa II. 16. září 1597
 

Jedná se o jednu z nejkrásnějších historických památek Pražského hradu. Většinu ze svého dlouhého příběhu se však jednalo o nuznou a chudinskou čtvrť, kterou si vybudovali na vlastní náklady zaměstnanci Pražského hradu. Právě 16. září 1597 povolil císař Rudolf II. střelcům při branách vybudovat něco, co dnes známe pod pojmem Zlatá ulička. Jaká je její historie? 

Dnes Zlatá, ale původně Zlatnická ulička je jednou z posledních drobných obytných zástaveb Pražského hradu, která dlouho sloužila “obyčejným” lidem. V současnosti se jedná o turistickou atrakci, která barevností a malinkatými rozměry budí úžas návštěvníků z celého světa. Kdo a proč si zde vybudoval domky, které měly v minulosti třeba i necelý metr na šířku? 

Byli zde opravdu zlatníci? 

Výklady toho, kdo vlastně původně žil ve Zlaté uličce, se liší. Úplně první doložený název Zlatnická by napovídal, že šlo o zlatníky. Vzhledem k tomu, že se už od začátku 16. století jednalo o jednu z nejchudších čtvrtí Hradčan, je však tato domněnka pochybná. 

I tak lze podle historických dokladů a dohledatelných informací z Pražského hradu dosadit fakt, že domek s čp. 15 byl určen právě pro zlatníky. Jedna z teorií také vypráví, že zde mohli bydlet alchymisté, kteří se zlato snažili vytvářet. Úplně prvními obyvateli a iniciátory této specifické zástavby však byli hradní střelci, kteří dostali v roce 1597 povolení od císaře Rudolfa II. v obloucích čerstvě opravené hradby postavit skromné příbytky. 

Vše si “červení střelci”, jak se jim podle barvy uniforem přezdívalo, museli postavit na vlastní náklady. Poté je začali prodávat a pronajímat. Ve Zlaté uličce se tak začalo spektrum obyvatel míchat. Bydleli zde tedy následně také jiní zaměstnanci Pražského hradu jako vrátní, hlídači, zvoníci, ale také hradní čeleď. 

Necelý metr na šířku

Postupem času se domky začaly rozšiřovat i do samotné uličky. Vznikaly pitoreskní přístavky a topeniště. Domky se začaly stavět i na protější straně zdi pražského purkrabství. Samotná ulička kvůli tomu byla natolik úzká, že na šířku neměla ani metr. Pokud by tak člověk mohl nahlédnout do těchto časů, jen velmi složitě by zde hledal romantiku a roztomilost, kterou se vyznačuje současná Zlatá ulička. 

Tento stav věcí platil až do roku 1864, kdy se zdejší přístavky a domečky na protější straně zbořily v rámci asanace, která tehdy začínala probíhat nejmohutněji i na Starém Městě. V těchto časech si obyvatelé stávajících příbytků uvědomovali turistický potenciál celé uličky a využili naplno mýty a legendy, kterou jsou s touto částí Prahy spojené. Místní zde zpoplatnili pouhý pohled oknem do Jeleního příkopu, protože byl tehdy pro veřejnost uzavřen. 

Kompletní rekonstrukce

Po druhé světové válce se příběh Zlaté uličky začal odvíjet v režii Kanceláře prezidenta Československa. Tehdy byly jednotlivé domky do jednoho vykoupeny a začala jejich kompletní úprava. Ta se dokončila v roce 1955 pod vedením úspěšného a respektovaného architekta Pavla Janáka. Samotné pestrobarevné řešení fasád dostal na starost animátor a výtvarník Jiří Trnka. Do roku 2002 byla Zlatá ulička veřejnosti přístupná, to se ovšem následně změnilo, když byl vstup zpoplatněn. Po šesté hodině je však možné nahlédnout bez jakéhokoliv lístku, pokud je Pražský hrad otevřen. 

Kouzelné místo Prahy bylo také vděčným námětem pražským literátům. Asi nejblíže ke Zlaté uličce měl spisovatel Franz Kafka, který zde v domě čp. 22 bydlel v letech 1916-1917. Na pravidelné setkání sem docházeli také Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval a František Halas. Světově proslulou se také ulička stala díky knize Gustava Meyrinka, který sem zasadil mýtický dům U poslední lucerny. 

Zdroj: hrad.cz, prague.eu

KAM DÁL: Levoboček Karla IV.: Udržel otec vlasti svoje zálety pod pokličkou, nebo ho propral středověký bulvár?