Dva Slováci z Osvětimi ukázali světu pravdu o nacistických zločinech. Německá poválečná transformace má základ ve školní výuce

Osvobození Osvětimi bylo pro Rudou armádu šokující
 

Nacistický koncentrační tábor v Osvětimi patřil k těm nejlépe střeženým. I tak se podařilo několika vězňům uprchnout. Ne vždy ovšem úspěšně. Někteří byli později chyceni nebo zemřeli na svých nelehkých cestách nepřátelským územím. Dvě jména slovenských Židů jsou ovšem výjimkou. Rudolf Vrba a Adolf Wetzler totiž unikli smrti a mohli tak jako jedni z prvních předat děsivé svědectví o nacistickém vyhlazování židovského obyvatelstva. 

Dnes je tomu přesně 78 let, kdy se povedlo Rudolfu Vrbovi a Adolfu Wetzlerovi uniknout z Osvětimi a ve zdraví se dostat do rodného Slovenska. Jejich příběh ovšem nestojí na hodnotě útěku samotného, ale spíše na informacích, které z vynesli z koncentračního tábora v Osvětimi. Krutost a mechanické masové vyvražďování mělo své autentické svědky a pro mnohé do té doby neznámá skutečnost šokovala svět. 

Učit se z minulosti

Čas plyne a život píše stále nové a nové příběhy, jež se postupně ukládají do archivu, kde se stávají dokumentem pro kolektivní paměť a historii. Byť se může období druhé světové války zdát jako vzdálené, není tomu tak. V hlavách některých se totiž stále jedná o živé vzpomínky. 

Pokud se tak v současném konfliktu na Ukrajinu vytahují historické příměry jako zajíci z klobouku, je nutné brát na zřetel při soudu ruské strany, že tomu není tak dávno, kdy se dnes civilizovaný, liberální a ekonomicky nejsilnější stát Evropy Německo postaral o největší zločin v novodobých dějinách. Právě příběhy, které přinesli na světlo světa dva slovenští Židé Rudolf Vrba a Adolf Wetzler, mají hodnotu i pro samotné Němce, kteří výuce svých dějin věnují na školách obzvlášť velkou pozornost. 

V tomto kontextu je světově nejproslulejší příklad deníků mladé dívky Anny Frankové, jejíž literární sonda do duše schované židovské dívky s tragickým koncem pohnul nejedním osudem. Byť je zcela objektivně velmi složité hledat v současné ruské společnosti naději na podobný obrat k výkladu vlastních zločinů, nejedná se z hlediska příkladů dějin o nesplnitelný úkol. Současná válka na Ukrajině ovšem odhaluje, jak lze pravdou manipulovat a jak křehkou a ohebnou se v informačním boji může stát. Proto sílu osudů dvou uprchlíků z koncentračního tábora nelze zasadit do současné doby. I tak je ovšem nutné je připomenout, protože jejich role měla zásadní hodnotu právě k odhalení tolik nutné pravdy. 

Jak to vnímali oni? 

Vrba a Wetzler po útěku do Žiliny nadiktovali své vzpomínky už 25. a 26. dubna roku 1944. Slovenská židovská rada jejich autentické paměti zpracovala do jednoho dokumentu, jehož obsah odhaloval vyhlazovací procesy, dispozice osvětimského komplexu, ale také kruté podmínky, které v táboře panují a kam přijížděly transporty s lidmi na masové vyvražďování. 

Fakt, že nacistický režim realizuje své “konečné řešení židovské otázky”, už po jejich svědectví nebylo pochyb. Text vyšel bez uvedení jejich jmen a tehdy už nemohl existovat argument spojenců, kteří mohli tvrdit, že se o existenci a provozu koncentračních táborů neví. O osudu Vrby a Wetzlera podrobně referuje ve svém článku Adam Drda pro Paměť národa. Částečně je jedním z hlavních zdrojů i kniha rozhovorů Miloše Doležala s Rudolfem Vrbou pod názvem Cesty božím (ne)časem. Jako jednu z hlavních motivací k předání svých bolestivých zkušeností sám Vrba uvádí, že mu šlo také o ukázku nadřazenosti německých vojáků a jejich pocitu být nad člověkem, kterému je lhostejné utrpení Židů, jež v pojetí nacistické propagandy zastávali až nelidskou pozici. 

Pohled do zrcadla

Nedávno na svém youtubovém kanálu Jirka vysvětluje věci otevírá Jiří Burýšek, jak se mladí Němci učí o zločinech svého národa během druhé světové války. Na základě autentických rozhovorů se tak odhaluje nekompromisní studijní osnova, která už od raného dětství poučuje německé děti o zločinech spáchaných vlastními předky. Komplexní výuka zahrnující i principy účinné propagandy dlouhodobě pomáhá společnosti sousedního státu ve velké míře naplnit klišé o učení se z chyb minulosti. 

Nekompromisní a necenzurované informace ze školních lavic budiž příkladem i pro naši společnost v rámci zločinů, kolaborace našeho národa během druhé světové války, ale také k odhalování existence totalitního režimu vedeného Sovětským svazem po dlouhých čtyřicet jedna let. Hledět podobným modelem na budoucnost Ruské federace je v současně stále živém konfliktu na Ukrajině velmi komplikované. Německý příklad, který mimo jiné stojí na obrovském počtu autentických vzpomínek pamětníků jako právě Vrby Wetzlera, to dokázal. Věřme, že se jednou dočkáme i v příkladu Ruské federace. Sám ovšem nezastírám míru naivity, která v tomto přání bije do očí. 

Zdroj: Jirka vysvětluje věci, Paměť národa

KAM DÁL: Když se Rusové rozpínali po Evropě: Československá zrada a maďarské peklo nelze srovnávat s Ukrajinou

 


Zdraví a styl

Osobnosti