Hrdina, který zklamal národ. Ludvík Svoboda bojoval za války, ale normalizaci nečinně přihlížel

Ludvík Svoboda normalizaci Gustava Husáka jen přihlížel
 

Jen málokterý komunistický politik budí takové rozporuplné dojmy. Bývalý prezident Ludvík Svoboda zemřel 20. září roku 1979, ale jeho pověst válečného hrdiny už byla tou dobou dávno pošramocená. Legionář, velitel československé armády za druhé světové války a v padesátých letech persekuovaný politik si lid znepřátelil hlavně svým chováním po okupaci v roce 1968. Čím Ludvík Svoboda zklamal národ? 

V uvolněných šedesátých letech byl ideální volbou na nového prezidenta. Legionář za první světové války, který prošel zajetím a bojoval u Zborova, během druhé světové války velel jako brigádní generál československé armádě na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou a v pěti poválečných letech zastával funkci ministra obrany. Prvotřídní kariéra hrdiny a následně vlivného politika měla nečekané vyústění. 

Odvolán z funkce

Byť Ludvík Svoboda vstoupil do KSČ trochu překvapivě až v roce 1948, o dva roky později se musel z vrcholné politiky poroučet. Nejdříve byl po klasickém vzoru degradován postupně a schůdek po schůdku. Když se však rozběhl proces s Rudolfem Slánským, byl i on zatčen a tvrdě vyslýchán. Komunistické čistky v armádě a ve vlastních řadách tak neminuly ani jeho. 

Až po roce 1953, kdy zemřel Stalin s Gottwaldem, byl Svoboda rehabilitován. Po několika měsících práce v JZD. Zpět na vrchol mu pomohl Nikita Chruščov, který se po Svobodovi ptal na své návštěvě v roce 1954. Posadil se do poslanecké lavice a s několika dalšími čestnými funkcemi pomýšlel na místo nejvyšší. 

Prezidentem s cizími vojsky na ulici

Když se v tajné volbě hledal nástupce prezidenta Antonína Novotného, jedním z hlavních kandidátů byl právě Ludvík Svoboda. Uvolněnější poměry v šedesátých letech ho k tomu předurčily. Nálepka hrdiny a nespravedlivě perzekuovaného komunisty se novému stylu politiky KSČ hodila do “kampaně”, i když zaznívaly hlasy, že je na funkci prezidenta příliš starý. 

Na jaře 1968 tak stanul na vytoužené pozici prezidenta, ale v té době ještě netušil, jaký zásadní mezinárodní problém bude muset řešit a co vše bude v sázce. Pražské jaro ukončil příjezd vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a Ludvík Svoboda začal jednat tak, jak si Moskva přála. Podle historických záznamů dokonce křičel na unesenou politickou delegaci v Moskvě, že on, starý blázen, má ze všech nejvíce rozumu. 

Právě v této době se však jeho pověst zcela zásadně pokřivila. Nutno dodat, že jeho jednání v kritických srpnových dnech nebylo jednoduché. Ke cti je nutné mu přičíst, že odmítl potvrdit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, která chtěla vpád vojsk legalizovat. 

O to větší zradou se jevilo rychlé jednání v Moskvě, kde tlačil Dubčeka a ostatní k rychlému odsouhlasení Moskevského protokolu, kterým se Československo vzdalo jakýchkoliv nadějí na pokračování uvolněných poměrů v zemi. Ludvík Svoboda tento postup hájil s tím, že chtěl zabránit krveprolití hlavně v Praze. 

Normalizace

Svoboda ve funkci prezidenta úřadoval až do roku 1975. Byl tak němým svědkem toho, jak se socialismus v Československu normalizuje pod vedením Gustava Husáka, který ho následně také vystřídal ve funkci prezidenta. Ludvík Svoboda byl nucen odstoupit v roce 1975 po plicní embolii a několika mozkových příhodách. Zbytek života bydlel se svou ženou ve vile na Břevnově. 

Odkaz Ludvíka Svobody je nejednoznačný a jako historická postava je velmi zajímavá a plná zvratů, ale také zrady a papalášství. Jak jeho roli v srpnu vnímáte vy? 

Zdroj: irozhlas.cz, Česká televize

KAM DÁL: Tělocvikář válečným zločincem. Sudetoněmecký Henlein spáchal sebevraždu vlastními brýlemi