Hrdinství, nad kterým zůstává rozum stát. Záchrana životů se mu stala denním chlebem

Těžko budeme v historii hledat podivuhodnější osud hrdiny, kterého neštěstí zkoušelo na každém rohu. Úspěšný sportovní potápěč totiž hned třikrát za svůj život prokázal neuvěřitelnou schopnost obětovat vlastní život za záchranu ostatních. Příběh Šavarše Vladimiroviče Karapetjana inspiruje a fascinuje dodnes. 

12.11.2019 - 15:00  
Hrdina Šavarš Vladimirovič Karapetjan
Zobrazit fotogalerii (2)

Na svém kontě má jedenáct světových rekordů, třikrát se stal mistrem Evropy a sedmkrát mistrem světa. Rychlostní potápění mu však nebylo k užitku pouze k neuvěřitelným sportovním úspěchům. Hrdinou se stal hlavně díky skutkům, které učinil ve chvíli, kdy byl poblíž tragickým nehodám. Ani na moment nezapochyboval, že právě on je ten, který musí konat. Taky se tak stalo a desítky lidí mu vděčí za záchranu života. O jaké situace šlo? 

Základní instinkt

Poprvé ho osud z jeho statečnosti vyzkoušel v roce 1974, když mu bylo pouhých 20 let. Tehdy se vracel autobusem s týmem z tréninkového soustředění. Řidič identifikoval problém s motorem, a tak riskantně zastavil ve strmém kopci, aby se pustil do opravy. 

Vůz byl však nezabržděn a tragédie byla doslova na spadnutí. Autobus se rozjel a postupoval k okraji rokle, vtom se duchapřítomný Šavarš zvedl z místa, loktem rozbil skleněnou přepážku kabiny řidiče a strhnul volat tak, že se autobus zastavil nárazem o skálu. Z rokle tak nespadl a třicet lidí, kteří byli v té chvíli ve voze, bylo zachráněno. 

Ve výčtu jeho hrdinských činů jsme jen na začátku. Podobné situace ho vlastně pronásledovaly celým životem… Co dál? 

Bez zaváhání

Bylo to ráno jako každé jiné. To většinou začínal tvrdým tréninkem. Když v polovině září roku 1976 vyběhl s dvacetikilovou zátěží na zádech svých pravidelných dvacet kilometrů, doprovázel ho i jeho mladší bratr Kamo. 

Byl na vrcholu svých sil a právě v tomto období života sbíral největší sportovní úspěchy. Když se přiblížili k jerevanskému jezeru, uviděli, jak se do něj řítí trolejbus městské dopravy. Řidič údajně dostal infarkt a ztratil kontrolu nad řízením. 

92 cestujících se spolu s vozidlem potopilo 25 metrů od břehu do studené vody a postupně se obrovská plechová rakev ponořila do hloubky 10 metrů. Šance uvězněných cestujících byly mizivé. To by zde však nesměl být hrdina neuvěřitelných rozměrů. Jen považte. 

Šavarš se rozhodl je vytáhnout a bratr se o zachráněné měl postarat na souši. Skočil tak do vody. Špatná viditelnost díky rozvířenému bahnu mu dovolila se orientovat pouze rukama. Narazil na zadní okno, které mu se povedlo několika kopanci rozbít. Vytáhl první tělo a doplaval s ním až na břeh. 

Vynořil se, zalapal po dechu a hned se ponořil znovu. Tragická událost ho donutila k nejšílenějšímu sportovnímu výkonu života. Jeden ponor zvládl za půl minuty. Za dvacet minut ve studené vodě dokázal vytáhnout skoro 40 cestujících. Vzhledem k tomu, že byl v transu, si vůbec neuvědomoval svoje vlastní zranění. O tom, jak se jeho mysl soustředila pouze na záchranu, vypovídá i fakt, že místo jednoho těla vytáhl z trolejbusu sedačku. 

O té také později hovořil jako o zdroji noční můry. Žil totiž v domnění, že tento omyl stál jeden zachráněný život. Skromnost a hrdinství arménského potápěče dokazuje i fakt, že záchranáři, kteří mezitím na místo přijeli i s jeřábem, museli prochladlého a zraněného Šavarše přesvědčovat, ať už svoji snahu vzdá. 

Díky neuvěřitelnému výkonu zachránil 20 lidí a sám po neuvěřitelném činu padl na několik chvil do bezvědomí, ve kterém nakonec zůstal 46 dní. V nemocnici byl hospitalizován s oboustranným zápalem plic, otravou krve a celkovým vyčerpáním. Přes vážný zdravotní stav se však Šarvaš
dal do pořádku a byl odhodlaný znovu závodit. 

Do třetice všeho dobrého

Zcela pochopitelně se jeho heroický čin promítnul na jeho sportovních výkonech. Už se nepotápěl s takovou lehkostí jako dřív. Přesto se mu podařilo zdolat ještě jeden světový rekord. V roce 1981 svoji kariéru z pochopitelných důvodů skončil a vydal se na dráhu trenéra. 

V únoru roku 1985 se však znovu ocitl v situaci, kdy musel prokázat značnou dávku hrdinství. V jerevanském sportovním areálu začalo hořet a Šavarš vběhl do hořící budovy, aby zachránil několik dalších lidí. Jeho obětavost ukončil výbuch, po kterém se následně ocitl v nemocnici s vážnými popáleninami. 

To byla poslední tečka v jeho kariéře spojené se sportem. V roce 1993 si otevřel v Moskvě obuvnictví s názvem Druhý dech. Sám se novinářům svěřil, že dnes je pro něj pohled na vodní hladinu opravdu frustrující. Neuvěřitelný osud obyčejného sportovce, který prokázal enormní hrdinství, nemá obdoby a druhého Šavarše na světě prostě nenajdeme.