Když nacisté zahlazovali stopy. Z Osvětimi bylo před osvobozením odvedeno tisíce lidí na pochod smrti

Když 27. ledna 1945 dorazila Rudá armáda do koncentračního tábora Auschwitz, poprvé se naplno odhalilo jedno z největších zvěrstev v dějinách lidstva. Malé město v Polsku se tak stalo symbolem genocidy evropských Židů. Osvobození koncentračního tábora se však velké množství zadržených nikdy nedočkalo. Ať už kvůli tomu, že zemřeli v plynových komorách, nebo je nacisté evakuovali na tzv. pochod smrti. 

28.01.2020 - 07:00  
Rudá armáda osvobodila Osvětim 27. ledna 1945
Zobrazit fotogalerii (3)

Šílený nacistický plán dosáhl svého tragického konce. Pro mnohé to znamenalo nepředstavitelnou úlevu. Utrpení, které ti, co přežili, museli zažít, si lze jen těžko představit. Když sovětští vojáci osvobodili jeden z největších koncentračních táborů druhé světové války, nečekal je pravý odraz reality. Nacisté totiž v posledních dnech války učinili několik drastických kroků, aby poctivě naplnili název básnické sbírky Františka Gellnera: „Po nás ať přijde potopa.”

Znič, co můžeš

27. ledna si připomínáme významnou událost, která se odehrála v roce 1945. Rudá armáda osvobodila koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau, a přestože bylo odhalení továrny na smrt něčím nevýslovně šokujícím, ještě zdaleka se nejednalo o celou pravdu, kterou se nacisté na poslední chvíli snažili odvrátit hned několika brutálními způsoby. 

Na sovětské vojáky tak za ostnatým drátem čekalo přes sedm tisíc zoufalých a vyčerpaných vězňů. Ti přežili jen zázrakem a jejich zdravotní stav odpovídal šíleným podmínkám, které museli za branou koncentračního tábora prožívat. Právě fakt, že jejich fyzické schopnosti se blížily totálnímu kolapsu, je paradoxně zachránil. Ostatních několik tisíc vězňů totiž na konci války čekala mnohdy poslední brutální kapitola tohoto šíleného období. 

Nacisté totiž před postupujícími jednotkami chtěli celý tábor srovnat se zemí. Konec války se však odehrával rychleji, než nacisté předpokládali, a tak museli improvizovat. Masakry tak získaly na intenzitě a místo toho, aby se tisíce Židů dočkalo osvobození, čekala je smrt v těch nejhorších podmínkách.

Po nás ať přijde potopa

Na podzim roku 1944 vydal Himmler rozkaz, aby byly zničeny všechny stopy po vraždění v Osvětimi. Plynové komory tak byly vyhozené do vzduchu. S tím také souvisel plán odklidit či zlikvidovat přeživší vězně těsně předtím, než je osvobodí spojenecká vojska. Od léta roku 1944 tak nacisté začali psát jednu z nejsmutnějších kapitol v už tak brutálním a tragickém příběhu druhé světové války. 

Z několika koncentračních táborů byli vězni evakuováni, což se na některých místech dělo až do posledních dní německé Říše v květnu roku 1945. V hrozných podmínkách tak museli už tak zdevastovaní vězni absolvovat obrovské vzdálenosti bez vody, jídla, často na mrazu bez dostatečného oblečení. 

Vězni tak umírali vyčerpáním, ale příslušníci SS tuto evakuaci využívali také k vraždění, které se mnohdy odehrávalo před očima místních obyvatel. První masový pochod vyšel 8. listopadu 1944 z Budapešti. K rakouské hranici vyšlo přes 76 tisíc vězňů. Přeživší následně přesouvali do jiných koncentračních táborů. 

18. ledna 1945 byla zahájena „evakuace” z Osvětimi. Té se účastnilo 66 tisíc vězňů, kteří museli pochodovat pěšky až do města Wodzislaw. Jen v tomto pochodu po cestě padlo více jak 15 tisíc lidí. Několik dalších pochodů probíhalo v podstatě až do posledních dní druhé světové války. Pokud tak pro některé vězně existovala naděje na záchranu, často se prodlužovala až do nejšílenějších rozměrů. 

Pochody smrti se tak staly jedním z nejbolestivějších symbolů už tak tragické skutečnosti zvané holocaust. Připomenutí dne, kdy byla osvobozena Osvětim, by tak mělo být zároveň připomínkou toho, že úleva a záchrana v tento den potkala opravdu jen hrstku vězňů.