Když se Beneš začal přátelit se Stalinem. Osudová smlouva otevřela dveře totalitě

Smlouva s ďáblem, dalo by se soudit z dalekého odstupu sedmdesáti šesti let. Tehdy totiž exilový prezident Edvard Beneš uzavřel smlouvu s Josifem Vissarionovičem Stalinem, která měla zaručit, že se po válce obnoví hranice Československa v podobě před Mnichovskou dohodou. Částečně se tento záměr podařil, ale za jakou cenu?

12.12.2019 - 07:00  
Edvard Beneš smlouvou se Stalinem v podstatě předal vliv nad Československem do ruky Sovětskému svazu
Zobrazit fotogalerii (3)

Mnichovský syndrom. Tak dnes někteří historici popisují hlavní důvod, který vedl Edvarda Beneše hledat spojence v Sovětském svazu. Mnichovská zrada všech západních spojenců v roce 1938 donutila Beneše vyjednávat v jeho exilové pouti i s nevyrovnaným spojencem ze Sovětského svazu.

Vždyť ještě v roce 1939 právě Sověti spolu s nacistickým Německem uzavřeli podobnou smlouvu o spolupráci, kterou nejbrutálněji pocítilo rozdělené Polsko. Čím si získal Beneš Stalinovy sympatie?

Osudná smlouva

Svět už byl čtyři roky ponořen do hrůzostrašné války a Velká Británie, kde se kolem Edvarda Beneše vytvořila exilová vláda, se nechtěla stále vyjádřit, jak přistoupí k poválečnému uspořádání střední Evropy.

Nezájem Velké Británie a Spojených států byl pro zrazeného politika poslední kapkou, a tak se vydal na diplomatickou cestu do Moskvy. 12. prosince 1943 tak byla podepsána Československo-sovětská smlouva „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci”.

Za Československo ji oficiálně podepsal velvyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger a za sovětskou stranu Vjačeslav Molotov. Ten podobně laděnou smlouvu podepisoval o čtyři roky dříve s nacistou Ribbentropem.

Ani to však Beneše neodradilo a naopak všemu s úsměvem dozoroval po boku Stalina. Zdánlivé diplomatické vítězství bylo pravděpodobně ještě větší prohrou než samotná Mnichovská dohoda. Zlomený národ byl oficiálně předán do ruky sovětského diktátora, ale získání záruky předmnichovských hranic, až na Podkarpatskou Rus, byla na stole.

Beneš však zcela zásadně otevřel dveře nebezpečnému vlivu z východu, který se následně v poválečném formování Evropy potvrdil i na našem území. Dnes se vše zdá křišťálově jasné, ale po bitvě je každý generál.

Komunistický odboj

Eduard Beneš byl už z doby, kdy s Masarykem vytvářeli půdu pro samostatné Česko, zvyklý vyjednávat na více frontách. Británie nabízela přístřeší a bezpečí, Moskva vřelé přijetí a líbivé sliby. Jestli se chtěl exilový prezident podílet na tvorbě mostu mezi východem a západem, zapomněl na jednu zásadní věc, která postupně formovala vnitřní politiku exilového Československa.

Kvůli touze přiblížit se Stalinovi a žít s ním ve vzájemné spolupráci, čím dál častěji spolupracoval na vyjednávání s druhým komunistickým odbojem, který vznikl kolem Klementa Gottwalda v Moskvě.

Smlouva se Stalinem byla jistě nedomyšleným krokem, který měl nakonec ničivé následky, ale Benešova změna pozornosti ze západu na východ byla v mnohém ještě horší.

Velký vliv na získání poválečného vlivu Sovětského svazu v Československu má i samotný velvyslanec Zdeněk Fierlinger, který na vlastní pěst celou smlouvu ještě prodloužil o dvacet let.

Po bitvě

S odstupem je vždy velmi snadné situaci analyzovat a následně vyslovit soud či kritický názor. Byť už v roce 1943 existovalo mnoho signálů, které hovořily o tom, čeho je Sovětský svaz pod vedením Stalina schopný, Beneš stejně volil tuto riskantní cestu.

Nutno dodat, že nebýt zrady v Mnichově, osud Československa by se odvíjel zásadně jinak a pravděpodobně by o vlivu z východu nebyla řeč. Na kdyby se v životě nehraje, ale i v dnešní době je vhodné si podobné smlouvy připomínat, protože žijeme v době, kdy vliv z Ruska či Číny stále roste.