Nejhorší zbraň první světové války. Puška, kterou vojáci netrefili cíl a bojovat s ní bylo o život

Rossova puška má pověst té vůbec nejhorší zbraně první světové války
03.08.2020 - 07:00  

První globální válečný konflikt s sebou přinesl mnoho nových bojových technologií, které se týkaly hlavně zbraní. Síla a šance zvítězit se často kromě počtu vojáků opírala právě o to, kdo má kvalitnější výzbroj. Ne všichni měli takové štěstí… Jaká nejhorší zbraň první světové války byla spíše přítěží než pomocí?

Muži v uniformách staví zákopy a často se pouštějí do smrtelných přestřelek. Ve válce jsou chvíle, kdy rozhoduje vteřina. Jedna dobře mířená rána připraví jednoho o život, aby ten druhý neučinil stejně. Když se však zdá, že nelze minout a zbraň nakonec nepřítele trefí tak, jak je potřeba, může vás zklamat právě zbraň, kterou držíte v ruce. Ne vždy se totiž z továren na frontu dostavily spolehlivé nástroje. Některé byly dokonce tak špatné, že šel v důsledku voják přímo na porážku. O jaké zbrani je řeč?

Vychýlená muška

Při hledání té nejméně spolehlivé zbraně, která si říká o přívlastek nejhorší, se trochu překvapivě dostaneme do Kanady. Zde byla vytvořena tzv. Rossova puška, která byla extrémně náchylná k selhávání. Paradoxně ji však pověst předcházela. Dříve sloužila hlavně sportovním střelcům, kteří si ji nemohli vynachválit. Když tedy přišla první světová válka, tak se tento vojenský výrobek dostal až do zákopů v Evropě.

Tam však svoji kvalitu nepotvrdila, ba naopak. Pamětníci o Rossově pušce vyprávěli, že byla neustále zaseknutá, a pokud nebyla neustále čistá, začala být velmi nespolehlivá, což se v podmínkách bahna evropských zákopů dalo zajistit jen velmi těžko.

Co se tedy dělo ve chvíli, kdy funkčnost zbraně komplikovala nečistota? Dokonce se stávalo, že vůbec nevystřelila. Další velmi složitým prvkem v mechanice zbraně byl fakt, že některé součástky do sebe nezapadaly. Při četném použití se tak části zbraně deformovaly.

Tragikomedie

Další velmi problematický mechanismus, kterým zbraň ohrožovala samotného vlastníka tohoto vynálezu, souvisel se skládáním rozložené pušky. Často se totiž stávalo, závěr byl vložen opačně, kvůli absenci bezpečnostní pojistky, která by to znemožnila. Při výstřelu tak závěr udeřil střelce rovnou do obličeje.

Když si voják na Rossovu pušku nasadil bajonet a vystřelil, ten mu většinou spadl. Celkově se při testech zjistilo 113 závad. Kanadští vojáci tak měli v ruce zbraň nebezpečnou hlavně pro sebe. Vojáci hned v první dnech boje samozřejmě tento “výstřelek” zbrojního průmyslu reklamovali.

V tu chvíli se začalo bojovat na diplomatickém poli. Hlavní propagátor a zároveň sponzor zbraně byl ministr obrany Sam Hughes, který kritiku odmítal a nadále hovořil o jejích kladech, které však na frontě evidentně nefungovaly. Až když se tomuto tématu věnovala média, začala se situace kolem Rossovy pušky otáčet pro vojáky příznivým směrem. Když se v roce 1916 stal Douglas Haig velitelem Britského expedičního sboru, nařídil jako jednu z prvních věcí vyměnit nefunkční zbraně za spolehlivější model Lee-Enfield. Byť se jejich propagátor Hughes snažil, pušky už byly používány pouze pro výcvik.

Tak končí příběh té úplně nejhorší zbraně první světové války, která ohrožovala spíše ty, kteří ji drželi ruce, než nepřítele na druhé straně bojiště.

KAM DÁL: Satanovo řádění v Praze a padající ryby z nebe. Když kronika píše o tornádu na našem území.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru