StB plná nevzdělaných dělníků. Pilíř socialistického režimu byl hlavním nástrojem k udržování moci

Čtyřicet let totalitní moci v rukou KSČ si bez politické policie lze jen těžko představit. Vzpomínky to nejsou vůbec příjemné. Vítězný únor v roce 1948 ze Státní bezpečnosti učinil instituci, kde se mobilizovaly tisíce nových zaměstnanců z řad dělnické třídy. Začala tak jedna z nejtěžších etap naší historie. Čech se postavil proti Čechovi.

13.02.2020 - 07:00  
Vítězný únor 1948 znamenal masivní nábor příslušníků StB
Zobrazit fotogalerii (4)

Čísla hovoří za vše. V roce 1947 nastoupilo k StB pouze 116 nových příslušníků. Vítězný únor v roce 1948 znamenal radikální změnu poměrů a tvrdá ruka socialistického režimu musela posílit policejní aparát. V roce 1949 se k StB přidalo 2 733 nových jmen a následující rok dalších 2 278. V nekompromisních časech padesátých let tak u StB pracovalo téměř 9 tisíc zaměstnanců. Odkud se vzali? 

Dělnická brutalita

Policejní aparát, který se měl stát páteří tehdejší vládnoucí diktatury, bral do svých řad primárně nevzdělané a nekvalifikované osoby. V řadách StB se tak většinou z dělníků stali lidé s velkou mocí, kterou začali uplatňovat brutálními způsoby. 

Právě chybějící vědomost o kontextu a neschopnost rozlišovat, co je dobré a co zlé, vytvořilo ze Státní bezpečnosti orgán socialistické republiky, z kterého šel pochopitelný strach. Své třídní a politické nepřátele tak v padesátých letech někteří příslušníci brutálně mučili a šikana se stala normou jak v pracovních táborech, ve věznicích, tak i v civilním životě. 

I samotný režim si postupně začal uvědomovat, že se tzv. „pěst dělnické třídy” vymkla kontrole a s nástupem ministra vnitra Rudolfa Baráka začala její reorganizace. Za sebou však nechala ztráty na životech, celoživotní traumata a pověst, z které Státní bezpečnost čerpala až do sametové revoluce. 

Částečná sebereflexe

Stalin zemřel a s ním se částečně otupil nejostřejší hrot komunistické moci. Nástup Chruščova na jeho místo znamenal pro brutální sílu moci šok. První nevinní byli propouštěni z vězení a pracovních táborů a na povrch začaly vyplouvat informace o brutálním zacházení příslušníků StB se zadrženými. 

Pražské jaro bylo pro tvrdé jádro Státní bezpečnosti nejhorším obdobím v její historii. Místo toho, aby nekompetentní lidé pouze brutálně šikanovali, nahlodávali lidského ducha a podněcovali k nenávisti a udavačství, měla přijít reforma. 

Ta měla za cíl vytvořit fungující kontrarozvědku, což samozřejmě zcela pominulo, když do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. V StB začala čistka. Reformní a vzdělaní příslušníci museli odejít. Někteří dokonce emigrovali a podali tajné informace západním tajným službám. 

S nástupem Husáka přišla tzv. normalizace a Státní bezpečnost se nadechla k nové kapitole, která svým způsobem navazovala na praktiky z padesátých let. Zásadní rozdíl byl však v ideologii. Zatímco v padesátých letech bylo mnoho příslušníků slepými následovníky socialistické myšlenky, v době normalizace se jednalo většinou o morálně pokroucené osoby. 

Ti pod střechou Státní bezpečnosti našli dobrý výdělek a silnou moc. Ta v nich často vzbuzovala ty nejhorší vlastnosti. V tu chvíli nešlo o ideologické pochybení omluvitelné účinnou propagandou, ale většinou se jednalo šikanu prospěchářů. 

Doma je doma

Během normalizace se také zcela změnil cíl jejich aktivit. Zahraničí bylo odloženo na druhou kolej a hlavním cílem, který měla Státní bezpečnost zadupat do země, byla vnitrostátní problematika. Vnitřní nepřítel se totiž formoval v řadách disidentů, kteří se pokoušeli žít a vyjadřovat svobodně. Jejich aktivita následně přerostla do otevřeného odporu. 

Ze zahraničí Státní bezpečnost samozřejmě zajímalo také napojení lidí na rádio Svobodná Evropa a vydavatele exilových časopisů Svědectví a Listy Jiřího Pelikána a Pavla Tigrida. Šikana vůči „rebelům“ probíhala poněkud jemněji než v případech, které se děly v padesátých letech. I tak se jednalo o vytvoření jizev na celý život. Psychologická tyranie, vydírání, znemožnění důstojné práce, likvidace sociální integrace. 

Ten, kdo nešel s davem, byl nepříjemně potrestán a incidenty vůči některým disidentům byly opravdu za hranou snesitelnosti. Koncem roku 1989 se však Státní bezpečnost otupila a pád berlínské zdi byl jasným signálem konce. Příslušníci, kteří měli všech pět pohromadě, této situace uměli využít, a tak pro záchranu své existence využívali nastřádané kompromitující materiály. 15. února roku 1990 byla StB na rozkaz federálního ministra vnitra Richarda Sachera zrušena. Jednalo se však o pouhé demonstrativní gesto vůči veřejnosti. Z 12 tisíc příslušníků totiž odešlo jen 5 tisíc a ostatní se přeorganizovali do jiných služeb policie. 

Stejně tak se žádné velké změny nekonaly ani ve Sboru národní bezpečnosti, kde z padesáti tisíc lidí odešlo něco přes sedm tisíc policistů. Páteř socialistické státní moci se tak jen převlékla do nových kabátů a dodnes máme na mnoha místech policisty, politiky a důležité osobnosti naší republiky, kteří mají společnou minulost se Státní bezpečností.