Oskar Gröning byl teprve dvacetiletý mladík, když začala druhá světová válka. Jako dítě vyrůstal v dělnické rodině, kde byl uctívaným hrdinou dědeček, veterán světové války. Jeho otec se navíc stále více přikláněl k ultrapravicovému smýšlení, a tak nebylo divu, že jak jeho, tak později i jeho dospívajícího syna, člena Hitlerjugend, doslova fascinovaly plány a první úspěchy tehdy nastupujícího Hitlera. Od takových úvah byl vstup do SS pro mladého muže už jen malým krokem, který ale pro jistotu přece jen učinil za zády svého otce. Představoval si sám sebe jako hrdinu na bojišti, podobně jako znal z fotografie svého dědečka. Osud ho ale zavál docela jinam.
Počítal vrahy ukradené peníze
Jakmile jednou Oskar Gröning vstoupil do SS a složil přísahu, nezbývalo mu nic jiného, než poslouchat. A tak místo na frontu odjel tehdejší bankovní úředník do Berlína, kde měl na starosti právě pokladnu. On si ale přál vyznamenat se přímo ve vítězném boji. To mu, jak se později ukázalo, nemělo být dopřáno. Hrůzy války ale viděl na vlastní oči v Osvětimi, kam jej po čase přeložili.
Nesloužil tam jako dozorce, ale znovu dostal na starost finance – tentokrát ty, které nacisté sprostě kradli přiváženým vězňům, z nichž mnozí putovali z příjezdové rampy přímo do plynové komory. To ale ve chvíli svého příjezdu na místo ještě nevěděl. Ostatně nevěděl vůbec nic o provozu v táboře, a tak mohl být v první chvíli oslněn přátelstvím, které vládlo v kasárnách pro personál. Nováčci dostali najíst, byli ubytováni, jejich noví kolegové s nimi mluvili mile a kamarádsky. Pořád ale prý netušil, kde se vlastně ocitl.
Po letech starý muž promluvil
V Osvětimi pracovalo na tři tisíce členů SS, tak co je právě na Oskaru Gröningovi tak zajímavého? Hlavně fakt, že se před lety ve svých pětadevadesáti letech rozhodl otevřeně mluvit o svých tehdejších pocitech a vnímání chodu tábora. Svěřil se dokonce, že jej atmosféra místa donutila protestovat proti drastickému nakládání s vězni. To bylo podle jeho mínění příliš. Paradoxně mu ale nešlo o to, že byli přijíždějící zabíjeni, ale o způsob, jakým to bylo prováděno.
Příjezd transportu ho vyděsil
Jedním z jeho prvních zážitků v táboře byl příjezd nových vězňů. On sám dostal za úkol dohled nad jejich zavazadly, která jim Němci okamžitě odebrali.
„Sledoval jsem, jak lékaři SS nejprve oddělovali muže od žen a dětí a následně vybírali ty, kteří byli zjevně schopni pracovat. Ostatní okamžitě mířili do plynových komor. Nemocní nastupovali na nákladní auta se znakem Červeného kříže. To proto, aby získali dojem, že se nemají čeho bát. Jejich osud byl ale jasný,“ vyprávěl pro Politiko-eu Gröning.
„Výběr probíhal celkem klidně, když bylo po všem, zůstalo na rampě mnoho odpadků a osobních věcí vězňů. Byli tam ale také těžce nemocní lidé a někdy i děti, které se ztratily svým matkám nebo se snažily ukrýt ve vlaku, ale byly odhaleny. Tihle lidé byli jednoduše a bez slitování zastřeleni jedinou kulkou do hlavy. Způsob, jakým se s nimi zacházelo, ve mně vyvolal pochyby a pobouření,“ uvedl jeden z těch, kteří patřili k osazenstvu Osvětimského tábora hrůzy, neštěstí a smrti. „Dítě bylo jednoduše přitaženo za nohu a hozeno na nákladní auto. Když plakalo, bylo zabito tak, že esesák uhodil jeho hlavou o auto. Nemohl jsem to pochopit,“ vzpomínal tehdy již starý muž, který sice pravděpodobně sám taková zvěrstva přímo nedělal, ale byl součástí mašinérie, která za to všechno mohla. Gröning se sice v nitru bouřil proti způsobu, ale samotnou likvidaci vězňů, včetně dětí, schvaloval. Byla to přece jejich židovská krev, která mohla být v budoucnu pro Německo podle jeho přesvědčení nebezpečná. Jak je vůbec možné takto přemýšlet?
Dobré místo k životu
Po tomto prvním výběru prý Oskar Gröning žádal svého velitele o přeřazení přímo na frontu, která se mu zdála být lepším místem pro hrdinu, jakým si přál být. To mu nebylo dovoleno, a tak se zařídil podle svého a z Osvětimi si udělal „docela dobré místo k životu“. V dokumentu BBC, který se uvolil natočit, pak vyprávěl také o dalších mužích, kteří s ním v táboře sloužili. Z větší části nešlo o žádné vysoké vojenské šarže, ale o běžné vojáky.
S mnoha se spřátelil, a když o dva roky později tábor opouštěl, měl podle vlastních slov pocit ztráty zázemí a kamarádů. To už ale moc dobře věděl, co všechno se dělo za hranicemi jakési bubliny klidu a pokoje, kterou si sám pro sebe vybudoval. Rozhodl se ale svět kolem sebe nevnímat.
Proč bych je měl litovat?
Zavřený ve své kanceláři počítal peníze v různých měnách a jen z toho mohl usuzovat, jaký transport právě přijel: Poláci, Češi, Rusové… A pak tu byl také alkohol, který si někteří vezli s sebou. Nejlepší prý byla ruská vodka. Až tak absolutně bylo možné za války ztratit jakýkoliv pocit. Gröningovo myšlení se postupem doby doslova scvrklo na úvahy o vlastním prospěchu.
S lidmi, kteří si do tábora přijížděli pro smrt, prý necítil žádný soucit. Dlouholetá masáž nacistickou propagandou udělala svoje. Židy zkrátka v nitru své duše považoval za strůjce všeho zla a důvod k bývalé chudobě mnohých Němců. „Tak proč bych je měl vlastně litovat,“ ptal se tehdy i později. „Nevhodných“ událostí se neúčastnil, ke krematoriím nechodil, popravy nesledoval. Život v Osvětimi pro něj byl svým způsobem příjemný.
Obchody, zábava a kamarádi – to pro něj byla Osvětim
„Tábor Osvětim byl vlastně jako takové malé město. Byl tam obchod se zeleninou, kde jste si mohli koupit třeba i kosti na polévku. Byla tam jídelna, kino, divadlo, kam se dalo často zajít. Byl jsem také členem tamního sportovního klubu, chodili jsme tancovat – často a dobře jsme se bavili s kamarády. Musím říct, že mnozí z těch, kteří tam pracovali, byli velmi inteligentní a vůbec nebyli nudní“ popisoval svůj život v Osvětimi. Je vůbec možné, aby se myšlení jakéhokoliv člověka až do takové míry zdeformovalo? Tisíce a tisíce podobných osudů a příběhů, které zůstávají i po desítkách let utajeny, tomu bohužel napovídají.
Bojoval proti popíračům holokaustu
Gröningovo válečné angažmá se zdá být ještě nepochopitelnější v kontrastu s jeho vystupováním ve stáří, kdy tvrdě bojoval proti všem popíračům holokaustu. Na mnoha místech a velmi hlasitě vysvětloval, co se dělo, popisoval události, jichž byl svědkem a otevřeně hovořil o hrůzách, které viděl na vlastní oči. Až do své smrti účetní z Osvětimi ale odmítal přímou vinu na smrti nebohých tisíců lidí, jejichž majetek prošel jeho rukama. Ve vysokém věku byl přesto v roce 2015 odsouzen ke čtyřem letům vězení za napomáhání k vraždám. Zemřel v roce 2018.
Zdroj: Politico-eu, wikipedie, BBC
KAM DÁL: Porody v Osvětimi: Většinu novorozenců nechali vyhladovět nebo utopit.
