V roce 1951 daroval „lid Československa“ Stalinovi lokomotivu. Ten ji zřejmě nikdy neviděl

Parní lokomotiva 18-01 „Drug“ byla jako dar Stalinovi věnována do Sovětského svazu
Zobrazit fotogalerii (6)
24.01.2020 - 10:00  

V prosinci roku 1949 probíhaly v celém Československu masové, hystericky přehnané oslavy 70. narozenin sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. V rámci kultu jeho osobnosti bylo nejen rozhodnuto o stavbě pomníku J. V. Stalina na Letné, ale v lokomotivce Škoda Plzeň byla vyrobena jako „dar lidu Československa“ špičková rychlíková lokomotiva, která byla později přepravena do Moskvy. Stalin ji však zřejmě ani neviděl, ani s ní nikdy nejel - její osud byl nakonec neslavný (jakož i onoho pomníku).

V první polovině 50. let minulého století vrcholilo konstruktérské umění stavby parních lokomotiv, na kterém se československý průmysl podílel nezanedbatelnou měrou. Přidáním vlastní invence, technického citu, vkusu a umu k výběru toho nejlepšího, co bylo vytvořeno v zahraničí (v Německu, Francii či USA), vznikaly výrobky na nejvyšší evropské, ba světové úrovni.

Mezi nejlepší československé parní lokomotivy patřil a stále patří rychlíkový „albatros“ (ty byly dva - řady 498.0 a 498.1), „papoušek“ 477.0 (původně 476.1), určený hlavně pro osobní zastávkové vlaky, univerzální „šlechtična“ neboli „pětasedma“ 475.1 i nákladní „štokr“ 556.0, vyrobený ve velkém počtu 510 kusů. A samozřejmě i další, předválečné konstrukce (např. „ušatá“ neboli „bulík“ řady 464.0, „krasin“ 456.0 aj.).

Plzeň také dobrá

Tak trochu atypicky působila konstrukce velmi moderní, ale složité tříválcové sdružené parní lokomotivy řady 476.0, se kterou přišla Škoda Plzeň a v roce 1949 byly pro ČSD vyrobeny tři kusy. O něco později se vyrobil ještě čtvrtý stroj, který byl pod názvem „Drug“ určen pro SSSR jako dar k 70. narozeninám J. V. Stalinovi.

Podle původních předpokladů se měl stroj dostat do Sovětského svazu a být slavnostně předán v den výročí osvobození 9. května 1950. Ovšem ve skutečnosti byl sovětským zástupcům toho dne sice předán, ale na dvoře výrobního závodu v Plzni. Celé osazenstvo podniku se zde tehdy shromáždilo pod transparenty s heslem „Budovatelskou prací bojujeme za světový mír“.

Technické odlišnosti
Lokomotivy řady 476.0, navenek velmi podobné tehdy běžně vyráběným a již osvědčeným dvojčitým parním lokomotivám řady 475.1 (se dvěma parními válci), měly celou řadu technických odlišností a složitých řešení, která bohužel nepřispívala k jejich spolehlivosti. Lišily se od všech ostatních strojů mj. červenohnědým nátěrem, který navrhl akademický malíř Vilém Kreibich. Při vozbě rychlíků dosahovaly vyšší hospodárnosti než jiné konstrukce a indikovaného výkonu až 2420 k. Vzhledem k nutnosti hodinářsky přesného nastavení součinnosti všech tří válců parního stroje, okamžiku otevírání a zavírání šoupátkových komor, práce rozvodů atd. atd. bylo například krajně nedoporučeno dopustit prokluz kol při rozjezdu - jak se mu ale měl strojvedoucí vyhnout například v podzimním období někde na trati zapadané nafoukaným listím nebo na čerstvě napadlém sněhu, to již technici neuváděli.

Bylo potřeba u této lokomotivy, která samozřejmě představovala další vrcholnou technickou konstrukci, ale ještě ne zcela dotaženou do všech detailů, dořešit některé problémy - na to však nebyl čas. Nakonec byla v depu Přerov provedena rekonstrukce spočívající ve změně tříválcového sdruženého parního stroje na dvojčitý, čímž se všechny tři lokomotivy přiblížily řadě 475.1. Objednávka na dvanáct dalších kusů byla zrušena. Stroj pro SSSR byl částečně odzkoušen na našem území a posléze na transportních kolech přepraven přes pohraniční přechodovou stanici Čierna nad Tisou na území Sovětského svazu.

Předání „Druga“ v Moskvě
Lokomotiva byla u sovětských železnic označena 18-01. Měla nejvyšší rychlost 100 km/h a hmotnost ve službě 108,2 t. Její předávání trvalo několik měsíců - sovětská strana totiž požadovala nejen běžnou technickou dokumentaci, ale i různé certifikáty, diagramy lisovacích tlaků dvojkolí apod. Spolu s vlastní lokomotivou, jejíž technickou úroveň ovšem i sovětští odborníci poprávu vysoce ocenili, byl jako dar pro Josifa Vissarionoviče předán také salonní vůz, jenž byl později umístěn do sbírkové expozice darů nejvyššímu představiteli sovětské země.

Lokomotiva 18-01 (naším označením tedy 476.1004) byla po přejímce odvezena ke zkouškám do prostor testovacího okruhu ve Ščerbince u Moskvy, kde podle některých údajů strávila řadu měsíců; oficiálně byla ale zařazena do turnusové skupiny TČ-1 moskevského depa „osobní stanice“ (Moskva Passažirskij). Do provozu zasahovala jen minimálně (byla i pro Sověty zcela atypická) a v roce 1967 byla údajně zrušena. J. V. Stalin s ní nikdy nejel a patrně ji nikdy ani neviděl. Celá anabáze „Druga“ tak má z hlediska historie podivnou pachuť zbytečnosti a zmaru.