Závod o Afriku. Když Evropa drancovala, kradla a vraždila nevinné obyvatelstvo

Otrokářství pod velením Leopolda II. stálo život až 15 milionů místních obyvatel
09.12.2020 - 06:54  

Starý kontinent, jádro všech humanistických myšlenek, kolébka umění, vědy a lidského pokroku. Evropu si není radno pouze idealizovat. Důkazem je právě historie Afriky, kam si mocné monarchie poslaly svoje loďstva a podmanily si divochy, které využívaly na otrockou práci. V přirozeném vývoji tak Evropané učinili nezhojitelnou jizvu. 

Pravděpodobně nejhorší kolonizátor má jméno Leopold II. Belgický. Král si totiž z afrického Konga udělal lukrativní továrnu na peníze. Ovšem cena byla opravdu vysoká. K místním domorodým kmenům se na jeho rozkaz chovali jako k zvířatům. Tisíce a miliony mrtvých a zmrzačených jsou krutou připomínkou toho, když jde o peníze víc než o život. Belgie tak dlouho čerpala krvavé bohatství, ale nebyla sama. Šílený závod o Afriku může začít…

Kdo první přijde…

O tom, že je Afrika bohatá a v obraně velmi křehká, se vědělo brzy. Hlavní porcování vlivu evropských mocností však začalo ve velkém probíhat až v průběhu 19. století. Technologie, doprava, zbraně a odvaha objevitelů dávala politikům a podnikatelům do ruky důkazy o tom, jak bohatý kontinent tu čeká takřka nedotčen. 

Nejhladovější a nejmocnější byli Britové, Francouzi a Portugalci. V menší míře pak Italové, Němci a zmínění Belgičané. Podle historických pramenů se ve většině případů jednalo o relativně lehký úkol. Malá skupina vojáků s malou materiální podporou si velmi rychle získala zásadní vliv na region, který připadl do ruky novým pánům. 

Rozhodující bylo vyzbrojení. Afričtí domorodci zpočátku nemohli konkurovat technickému pokroku Evropy, ale postupem času se i jim dostávaly staré modely palných zbraní do ruky. Pro kolonizaci byl systém relativně jednoduchý. Evropský důstojník vedl africké vojáky, kteří často neměli na výběr. Následně se armády musely rozpínat po africkém prostoru a získávat vliv na co největším a nejbohatším území. Nejlépe se dařilo Francii, která rozšiřovala svůj vliv v oblasti Senegalu, a Britům, kteří zase vládli na Zlatém pobřeží a v deltě Nigeru. 

“Spravedlivý” podíl

Když se k tomu připojí nechutná aktivita Leopolda II. Belgického, tak ostatní evropské mocnosti jen přihlížely, jak jim uniká cizí bohatství mezi prsty. To se přirozeně nelíbilo německému kancléři Otto von Bismarckovi. 

Ten žehral nad nespravedlivým rozdělení Afriky mezi Francii a Velkou Británii. Nejdříve podněcoval vyhlášením protektorátů v zemích Afriky nevraživost mezi všemi zúčastněnými, až nakonec donutil velké státy poslouchat na Berlínské konferenci v roce 1885, kde se v podstatě lidově řečeno porcoval medvěd, a to ten africký… 

Závod pokračuje

Francie a Velká Británie se však nemohly nabažit a neustále se na území Afriky rozpínaly. Primární cíl byl samozřejmě získat zdejší suroviny, které se následně daly velmi bohatě zpeněžit. Byť vstup politické moci cizího státu často jednal nelítostně, byla to alespoň jedna z cest, jak opustit brutální trend na počátku kolonizace, kterou prováděly soukromé firmy. 

Ty často zaměstnávaly africké nově “vyškolené” žoldáky, kteří dostali do ruky moc a sílu. Místní kmenové konflikty se tak v některých případech proměnily v šílené masakry. Soukromé firmy také často popravovaly obyvatele vesnic, kteří nechtěli spolupracovat, což tím nejhorším způsobem prováděl už zmíněný Leopold II. Belgický. 

Stejně tak se nelidské zacházení dostalo do oblastí, kde si moc získala Velká Británie a Francie. V těžkých podmínkách nutili pracovat místní obyvatele, aby produkovali a zpracovávali materiály na export. Afrika se tak v průběhu několika let stala vydrancovanou, zmrzačenou zemí bez budoucnosti. To ostatně platí dodnes. Jak se moc v Africe rozvíjela dál?

KAM DÁL: Dokonalá pevnost s temnou minulostí. Terezín jako židovské ghetto stále dýchá děsivou atmosférou

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru