Židé to téměř nikdy v historii neměli jednoduché. Vždy se našel někdo, kdo si vymyslel důvod, proč je stíhat, snažit se vyhladit jejich populaci, škodit jim. Jedním z nejnebezpečnějších období, alespoň pro pražskou židovskou komunitu, byl rok 1389. Proč? Právě v tomto roce se totiž v jediném dnu sešly oslavy křesťanských Velikonoc a židovského svátku pesach. Kdyby mezi těmito dvěma skupinami lidí nepanovalo tak silné napětí, mohl si každý slavit to, co sám chtěl. Prostě, každý by mohl oslavovat svou víru. To by však lidé nesměli být lidmi se všemi jejich negativními vlastnostmi. Pravda je přece jen jedna – ta moje, myslí si každý…
Nerovné podmínky
Je zřejmé, že (nejen) v té době měli Židé v Praze, jako většinou, mnohem horší postavení než křesťanská většina. Proto také měli zakázáno účastnit se v období mezi Zeleným čtvrtkem a Velikonočním pondělím veřejného života a byla jim prakticky vyhrazena jen jejich vlastní čtvrť. Křesťané se ale po jejich území mohli pohybovat bez omezení. A právě to byl problém, který zažehl doslova požár nenávisti a odstartoval pogrom, na nějž historie nezapomene.
Skutečný útok, nebo jen záminka?
Stalo se to na Bílou sobotu, když průvod křesťanů procházel židovskou čtvrtí. Možná se to skutečně stalo, možná se jen někdo úspěšně pokusil rozpoutat násilí, ale zprávy hovoří o útoku na muže, která nesl v čele procesí hostie. Ty se měly rozsypat, což věřící rozzuřilo natolik, že zapomněli i na páté Boží přikázání a pustili se bezhlavě do zabíjení. Protože v té době nebyl v Praze tehdejší král Václav IV., který by se snad mohl Židů zastat, měli to o to jednodušší.
Rychtářovo řešení nestačilo
Křesťané se v rozčilení sešli na Staroměstském náměstí, aby apelovali na vyřešení této – podle jejich názoru – nehorázné urážky u samotného rychtáře. Jeho poměrně smírné řešení, kdy dal zatknout jen pár členů židovské komunity, ale rozzuřený dav neutišilo, a tak se křesťané vydali zjednat nápravu sami. Převážně šlo o chudinu, která po cestě pobrala všechno, co se dalo použít jako zbraně, a vtrhla do židovské čtvrti. Tam už pro místní obyvatele před jejich fanatickým řáděním prakticky nebylo úniku.
Historie psaná krví
Vražděni byli židé bez rozdílu pohlaví – od kojenců až po staré lidi nad hrobem. Ti, kterým se podařilo uniknout do Staronové synagogy ve víře, že právě tam najdou záchranu, byli pobiti přímo na tomto svatém místě. A aby toho nebylo málo, tak se ti nejšťastnější, kterým se přece jen podařilo uprchnout, neměli kam vrátit. Jejich domovy byly důsledně vypáleny.
Historie lidstva je, jak je známo, psána především krví. Té židovské je v jejích zápisech víc než dost. Dokládají to i další opakované pogromy na stejném místě v dalších stoletích. Ten z roku 1389 byl ale podle dokladů nejhorším ze všech. Odhaduje se, že ve svých domovech, na ulici nebo i v synagogách našlo svoji smrt na tři tisíce lidí.
Zdroj: praguecityline, wikipedie, medieval
KAM DÁL: Blízko třetí světové válce: Sověti vyprovokovali USA k akci, jaderné katastrofě zabránil jediný muž.
