Radosti a strasti v sociálním podnikání. Kavárna Modrý domeček 1. část

Žádná dobová fotografie. Modrý domeček existuje v Řevnicích teprve od roku 2007.
Zobrazit fotogalerii (5)
  |  

O těžkých začátcích, motivaci, chybách a úspěších sociálního podniku se dozvíte v rozhovoru s ředitelkou občanského sdružení Náruč.

Občanské sdružení Náruč
  • Občanské sdružení Náruč vzniklo v roce 2000
  • V roce 2003 byl otevřen stacionář pro děti se zvláštními potřebami Náruč v Dobřichovicích
  • Stacionář funguje dodnes, již ale není stacionářem pro děti, nýbrž denním centrem pro dospělé mladšího věku
  • V roce 2004 začali v občanském sdružení přemýšlet o rozvoji dalších aktivit
  • Toto přemýšlení vyústilo v roce 2007 dalším projektem, kterým je sociální podnik Modrý domeček

 Modrý domeček vznikl jako sociální podnik zaměstnávající lidi s mentálním a duševním onemocněním. Cesta Modrého domečku k jeho současné podobě v sobě skrývá úžasný podnikatelský příběh. Se Zuzanou Dudákovou jsme mluvily o krušných začátcích, jaké se přirozeně pojí s jakýmkoliv podnikatelským snem.

Jaké důvody vás vedly k založení sociálního podniku?

Začali jsme uvažovat z několika důvodů. O sociální služby byl velký zájem. Nicméně bylo jasné, že stát je dlouhodobě nevydrží financovat. Řekli jsme si, že do budoucna budeme potřebovat nějakou ekonomickou aktivitu, která nám zajistí přísun finančních prostředků pro to, abychom ty služby udrželi.

Dalším impulzem bylo, že naše děti ze stacionáře v Dobřichovicích (stacionář pro děti se zvláštními potřebami pozn.red.) byly už většinou dospělého věku. Bylo jasné, že budou potřebovat pracovat, dělat nějakou aktivitu. Zároveň jsme věděli, že tihle lidé nebudou moct najít práci na otevřeném trhu práce.

"Chyby jsme dělali hlavně z toho důvodu, že jsme neměli dobře rozmyšlené podnikání."

Jak náročné pro vás byly začátky podnikání? Co bylo na rozjezdu sociálního podniku to nejtěžší?

Úplně všechno. Co bylo hodně těžké a nazvala bych to i chybou, bylo to, že jsme se pustili do podnikání my, kteří jsme v životě nepodnikali. Byli jsme čistě z té pomáhající strany. Tedy lidé, kteří jsou zvyklí pomáhat a jít se svými silami až na dřeň, ale nikdo neměl vůbec ponětí o nějakých ekonomických prosperitách. O tom, jak se má spočítat marže na koláč. O tom, jak efektivně hospodařit. Provoz nám dával velice drsnou zpětnou vazbu.

 Chyby jsme dělali hlavně z toho důvodu, že jsme neměli dobře rozmyšlené podnikání. Neměli jsme dobře spočítané peníze. Pustili jsme se do toho s minimálním množstvím peněz. Dneska se ukazujete, že když chcete rozjet nějaké podnikání, tak bez peněz to prostě nejde.

To byla jedna taková věc, kterou už si myslím, že bychom nikdy neudělali. A druhá věc je, že jsme trošku přecenili ty naše cílové skupiny. Naivně jsme si mysleli, že byť pracujeme s lidmi s mentálním postižením a s lidmi s duševním onemocněním, tak můžou pracovat všichni. Jenomže to opravdu nejde.

Jak postupně zvyšovala návštěvnost lidí, tak i pracovní náročnost byla větší a větší a lidé prostě přestali stačit.

"Než nám došlo, že nemůžeme vyhořet, protože jinak by vyhořel celý projekt, chvíli nám to trvalo."

Kolik lidí jste v té době zaměstnávali?

Začínali jsme s šesti zaměstnanci, teď jich máme devatenáct jenom se zdravotním postižením. Tehdy stálo všechno jenom na pracovních terapeutech, které jsme málem odvařili. A než nám došlo, že nemůžeme vyhořet, protože jinak by vyhořel celý projekt, tak nám to chvíli trvalo.

Ani v tuhle chvíli nemůžu říct, že jsme úplně v pohodě. Sociální podnikání je pořád jako na houpačce. Vždycky se to v jednu chvíli přelije víc k podpoře podnikání, pak zase víc k podpoře lidí. Myslím, že to řeší všechny sociální podniky.

Podcenili jsme kapacitu těch lidí i jejich motivaci k práci. Ze začátku byli všichni velmi motivovaní a chtěli pracovat. Ideálně chtěli být všichni na baru a dělat capuccino. S některými jsme se pak museli rozloučit, což bylo bolestné, ale bylo to ku prospěchu jedné i druhé strany. Pro ty, kteří museli odejít, protože už prostě nemohli vydržet ten tlak a velké tempo, jsme právě přebudovali ten denní stacionář v Dobřichovicích. Je tam taková malá pekárna. Ti lidé s mentálním postižením tam v klidu, v pomalejším tempu, nicméně kvalitně a stabilně pečou linecké cukroví. To se tam podařilo. 

O tom, jak vypadá přijímání nového zaměstnance i plánech do budoucna čtěte v druhé části rozhovoru!


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru