Zatímco masmédia apelují na co nejkoncentrovanější podání toho, co se stalo (na webových stránkách internetového deníku El País se například nedávno objevilo video, v němž historik José Álvarez Junco během čtyř minut vysvětlí tisíciletou historii katalánského národa), Můj boj tyto zabíhající se redukce skutečnosti do několika bodů podkopává, boří, drtí. Celý románový projekt totiž čítá kolem tří tisíců stránek. A co je nejpřekvapivější – nic zásadního se v něm vlastně nestane.
Proč jen je to tak skvělé?
A přece se jenom v pětimilionovém Norsku prodalo přes půl milionu výtisků Mého boje. Nutno říci, že vysoké náklady a značný ohlas knih přivolaly i soudní spory, které se kolem vydání autobiografické zpovědi etablovaného spisovatele, procházejícího tvůrčí krizí, rozběhly. Kromě toho byla rozpoutána rozsáhlá debata o románovém díle a jeho etice. Proč? Knausgård totiž v Mém boji popsal svůj život. Tak, jak jej prožíval, tak, jak si jej pamatuje. Bez autocenzury a v podstatě bez souvislejší formy (nezřídka se stává, že si Knausgård při vyprávění jedné historky vzpomene na jinou, která mu připomene další, z níž plynule přejde do úvahy o výtvarném umění…). Popisuje svůj život, nemohl Knausgård samozřejmě pominout ty, kteří jeho životem procházeli, kteří jej ovlivnili. Ne všem se autorova upřímnost samozřejmě líbila.
V žádném případě však nelze říci, že by za úspěchem Knausgårdova autobiografického opusu stála pouze jeho bulvární přitažlivost a skandálnost. Krátce po norském vydání totiž následovaly překlady Mého boje do četných světových jazyků a v dalších zemích už kniha vycházela bez svého původního skandálního statusu – případně byl tento status značně oslaben.
A nejinak je tomu u nás. Už jen z toho důvodu, že Můj boj začal v českém překladu vycházet s tříletým zpožděním. Přestože se v souvislosti s prvním dílem – nazvaném Smrt v rodině – sem tam objevila noticka, že máme co do činění s literaturou, za níž stojí soudní spory, přece jen musel čtenáře zaujmout především text jako takový.
Právě čtenářské zaujetí je to, co se v souvislosti s Mým bojem skloňuje poslední dobou nejvíce. Kdo začne číst, nemůže si totiž nepoložit otázku: Co je na tom sakra tak skvělé? Často je Můj boj přirovnáván k reality show, možná že v této paralele lze hledat vysvětlení. Protože Knausgård nezatají opravdu nic. Tuzemským čtenářům to bylo zřejmé už při četbě prvního dílu, v němž je popisována smrt Knausgårdova otce, alkoholika a přísného, striktního učitele, s jehož místy brutální výchovou se Knausgård ne a ne vyrovnat.
Být chlapcem
I ve třetím díle, jenž nese název Ostrov chlapectví, stojí postava otce v popředí. Ostatně Knausgård v několika rozhovorech přiznává, že Můj boj napsal také proto, aby se s otcovou výchovou vyrovnal. Ostrov chlapectví je z tří dosud přeložených dílů Mého boje zdánlivě nejkonzistentnější.
Knihou se pne časová linka sledující malého Karla Oveho zhruba od šesti do třinácti let. Karl Ove začíná chodit do školy, poprvé se zamiluje, poprvé se líbá s dívkou, projde si prvním rozchodem, z třídního premianta se postupně stává outsiderem, nenáviděným a přespříliš asertivním egocentrikem. Dokola a dokola pláče a dokola a dokola jej děsí despotický otec.
Vypravěč nahlíží většinu událostí dětsky zabarveným prizmatem, zároveň však občas odbočí, aby vysvětlil, jak která událost utvářela jeho dospívající já. Příběh – pakliže lze takový pojem v souvislosti s Mým bojem použít – nedospívá k žádnému vysvětlení, cíli, k žádné katarzi. Změna bydliště, jíž Ostrov chlapectví skončí, působí spíš jako vhodně se nabízející předěl použitý k odseknutí dalšího dílu.
Čekají nás ještě tři. A rozhodně je na co se těšit. Protože lze-li o první polovině velkolepého románového projektu prohlásit něco s určitostí, pak to, že Knausgård na necelých čtrnácti stovkách stran v žádném případě nenudí.
