Muslimská genocida a další masakry jugoslávské války: Známe konečně odpovědi na všechny otázky?

Reportážní literatura a reportážní romány získávají v poslední době více a více pozornosti ze strany literární kritiky a také čtenářská obliba textů, u nichž hraje prim autenticita, významně roste. Není proto náhodou, že se v českých knihkupectvích objevují tituly ze slovenského nakladatelství Absynt. Jeden z nich nese název Jako bys jedla kámen a zachycuje následky válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině.

22.01.2018 - 10:00   |  
Prohlédněte si všechny fotografie
Zobrazit fotogalerii (5)

Asi nejznámější autorkou reportážní literatury je Světlana Alexijevičová, běloruská spisovatelka a investigativní žurnalistka, jejíž knihy ocenila mimo jiné stockholmská porota. Alexijevičová se v roce 2015 stala první Běloruskou, která získala Nobelovu cenu za literaturu. Knihy Alexijevičové, mezi něž patří například Doba z druhé ruky, Zinkoví chlapci nebo Modlitba za Černobyl, se v České republice hojně nakupují a čtou.

Jinak tomu je s dalším z nejvýznamnějších představitelů žánru reportážní literatury. Ryszard Kapuściński je autorem, o němž se u nás možná ví, jeho knihy se však rozhodně nepočítají mezi bestsellery.

Knihy jak Alexijevičové, tak Kapuścińského vydává na Slovensku nakladatelství Absynt. Ne náhodou. Nakladatelství, které bylo založené přibližně před třemi lety, se totiž na reportážní literaturu výhradně zaměřuje. A v loňském roce proniklo i na český trh. Načasování to bylo téměř ideální, jelikož reportážní literatura získává i u nás v poslední době čím dál větší prestiž a oblibu. K vyhledávaným knihám Alexijevičové připočtěme například titul Gottland Mariusze Szczygieła.

Absynt doposud dodal na český trh šest titulů. Jedním z nich je kniha Jako bys jedla kámen od Wojciecha Tomana. Poprvé vyšla v Polsku v roce 2002 a ucházela se o zisk nejprestižnější polské literární ceny Nike.

Masakr, smrt a surovost

Vše se v zmíněném titulu točí okolo války v Bosně a Hercegovině, o masakrech, jimiž konflikt jen hýřil, o genocidních čistkách muslimských obyvatel.

Většina vyprávění se odehrává po skončení válečného konfliktu. Reportáž sleduje snahu polské antropoložky Ewy Kowalské, jejíž prací (a jejímž posláním) je identifikovat tělesné ostatky z masových hrobů. Identifikace tělesných pozůstatků představuje pro vdovy a sirotky jednu z mála možností, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého, a proto na ni byla v letech těsně poválečných zaměřena značná pozornost.

Část knihy zaujímá popis haly, kde Kowalská vystavuje oblečení mrtvých, které si chodí prohlížet pozůstalí. Skrze halu se autor dostává k jednotlivým příběhům, jež jsou líčeny syrově a s neodmyslitelnou (a nikterak stylizovanou) syrovostí.

Přestože je hlas vypravěče v titulu Jako bys jedla kámen slyšet, občas dojde i na postup polyfonního vyprávění, kdy se za sebe řadí nikterak strukturované a zdánlivě autentické výpovědi těch, kteří přežili, či těch, kteří v konfliktu přišli o své blízké.

Kdy ještě tvoříme? 

Literární reportáž představuje zajímavý fenomén současného kulturního dění. Není pochyb o tom, že meritem reportážních titulů je výpověď (na rozdíl od formálně propracovaných či experimentálních próz). Ta může sloužit jako varování, jako nástroj určený k nabourání zkostnatělých představ o tom či onom, jako prostor pro hlas těch, kteří nejsou jinde vyslyšeni. Avšak ustoupíme-li o krok dál, vyvstane před námi další otázka. Nakolik je reportážní literatura tvůrčím aktem?

Když Alexijevičová získala Nobelovu cenu, nejeden běloruský spisovatel byl rozhořčen, jelikož Alexijevičová není v obecném slova smyslu literát. Ve "svých" knihách de facto vůbec nepromlouvá, její invence je tvořena pouze výběrem toho, co se do knihy dostane, a následným poslepováním sebraných materiálů. Právě v sebraném materiálu však můžeme spatřit (tvůrčí) sílu reportážní literatury. Přibližuje nám určitou událost, určitou epochu a ukazuje jinou cestu, jak se na ni dívat.

Zde však nelze skončit. Skvělá reportážní kniha je totiž – a chtělo by se říci, že především – strhující četbou. Má tempo, je sugestivní a citlivě dávkuje dobře známá i okrajovější fakta a vlastní výpovědní směřování. A k tomu je potřeba neméně citlivého autora (spisovatele, literáta, vypravěče). Tím je Alexijevičová a tím je i Wojciech Toman, jehož do češtiny přeložená kniha je v každém případě skvělou reportážní knihou.