Jak se za komunistů dařilo lidem s nadpřirozenými schopnostmi?

Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (5)
07.05.2018 - 09:30   |  

Martin Fendrych se narodil na zadním sedadle auta v lednu roku 1957. K této úsměvné informaci, jež uvádí medailon Fendrychova nejnovějšího prozaického počinu Šaman, lze přiřadit, že dnes známe autora především jako úspěšného novináře, jenž byl mimo jiné šéfredaktorem časopisu Respekt.

Na literárním poli není Fendrych žádným nováčkem. Ačkoliv k renomovanému spisovateli má daleko – patrně i proto, že jeho preference směřovaly v minulosti jinam –, jeho předchozí knihy si čtenáře našly. V roce 1998 vydal Fendrych v nakladatelství Torst autobiografický text Jako pták na drátě, v němž popisuje své působení na postu náměstka ministerstva vnitra, v roce 2009 pak vyšla v nakladatelství Argo kniha Slib, že mě zabiješ: blogoromán. Do triptychu autorových knih je nutno přidat ještě autobiografický román z roku 2003 Samcologie.

Čtvrtá kniha Martina Fendrycha vyšla počátkem roku 2018 v nakladatelství Práh a ze strany nakladatelství se jí dostalo náležité péče. Dobrá (především virtuální) propagace a kvalitní grafické zpracování naznačují, že v nakladatelství románu věří. O čemž vypovídá i jeden z facebookových příspěvků, v němž se dočteme, že vycházející próza Martina Fendrycha je "událost srovnatelná s vydáním nového Jo Nesbøho".

Šaman vs. ďábel

Vojta, jemuž téměř nikdo neřekne jinak než Šaman, vyrůstá v rodině, jíž vládne pevnou rukou ďábelsky inteligentní Juraj Abraham, tajemný a temný komunistický předák. Ačkoliv protežovaným dítětem rodiny je Juraj junior, Šamanův bratr, otec záhy zjišťuje, že i druhého syna by bylo dobré si vážit. A to z jednoho prostého důvodu – Šaman vidí lidem do hlavy. Juraj nabízí Šamanovi, aby se stal jakousi skrytou zbraní normalizačních sil, díky čemuž se bude mít "jako prase v žitě". Šaman však odmítá, čímž definitivně stvrzuje svou roli černé ovce rodiny.

Vše jako by se v knize drželo schématu, zajímavého, neobvyklého, snad i nápaditého, ale přece jen schématu.

Namísto špiclování trénuje tenis, v Mnichově učí své svěřence metodě anticipace. Poté, co krachne jeho manželství s dominantní Barbo(a)rou, jež spolu s dcerou odjede do Ameriky, aby prorazila jako umělkyně, potkává Šaman Karin, oddanou, milující a o generaci mladší dívku, s níž může dosyta provozovat své postupně klíčící atavistické libůstky.

Kam s tím?

Příběh Šamana a všech přidružených postav je rozdělen do čtyřiceti podobně dlouhých kapitol. Ne všechny přitom do bujícího vyprávění, které se roztahuje jak do budoucnosti, tak do minulosti, v níž se odkrývají všechny šrámy na Šamanově duši, dobře zapadají. Některé jsou zbytečně rozvleklé, některé se zdají být zbytečné zcela. Minimálně v půlce románu čtenáři pravděpodobně vytane na mysli otázka: Kam to vlastně celé směřuje? Co je meritem románu – či jeho leitmotivem, chcete-li? Kudy vede ta příslovečná červená nit držící vyprávění pohromadě? Sugestivnost scén, v nichž si Šaman se svou dívkou očichávají podpaží, v nichž se od pat k obličeji oblizují jako zvířata, je neoddiskutovatelná, jenomže po chvíli začne jejich repetitivnost vyznívat poněkud samoúčelně. Stejně tak prohnanost Šamanova bratra, dominantnost jeho otce i Šamanova (zvířecí) příchylnost k bývalé ženě, jež s ním po celé manželství zacházela jako s hadrem.

Je to škoda. Byť není román rozhodně žádným propadákem, potenciál nápadu je rozhodně větší. Už jen proto, že o zlotřilých estébácích už jsme toho mohli číst či sledovat spoustu, ale estébák, jenž si doma "chová" vlastního šamana, je na českém literárním poli zajímavé novum.