V lecčems mi Jiří Kratochvil připomíná Ivana Wernische. Oba jsou již v úctyhodném věku (Wernischovi je pětasedmdesát, Kratochvilovi dokonce ještě o tři roky více), přesto pilně publikují. Jejich tempo jedné knihy takřka každý rok přitom není znakem grafomanství, kvalita jejich děl nepadá s kvapným tempem jejich psaní (tak jako to známe u nejznámějšího českého prozaika či jak jsme na to byli zvyklí u Petry Hůlové).
Jak Wernisch, tak Kratochvil vydávají své knihy v brněnských nakladatelstvích. Wernisch ve Druhém městě, Kratochvil až do minulého roku tamtéž, svou poslední knihu pak vydal ve Větrných mlýnech. Konečně i v jejich poetice bychom mohli najít mnoho styčných ploch, byť jeden je prozaik, druhý básník. Oba si libují v pestrých hrátkách s identitou postav, autora, čtenáře, oba si potrpí na humorné souzvuky a přízvuky slov a vět. A tak dále. Předně však jsou oba jedněmi z nejrespektovanějších postav současné české literatury.
Mimo dobro a zlo
V recenzi na dosud předposlední Kratochvilovu knihu, jež nesla název Jízlivá potměšilost žití, napsal recenzent iliteratury.cz Pavel Mandys, že Kratochvil je posledním (či alespoň nejdůslednějším) zástupcem postmoderny v současné české próze. Když čteme jeho novinku, jež je variací na jednu z autorových nejznámějších a nejopěvovanějších knih, uvědomíme si, že Kratochvil byl, je a patrně vždy bude pořád stejný. A přece nás nepřestane udivovat. A udivuje dokonce i ve chvíli, kdy při četbě vychází z románu, který jsme už kdysi měli možnost číst.
Kdo zná Kratochvilovu tvorbu, asi nebude překvapen tím, že vypravěčem (alespoň tím explicitním) novely Bakšiš je skřet. Skřet, jenž po vzoru Nietzscheho stojí "mimo dobro a zlo". Příběh, jejž tento skřet vypravuje a do nějž rád a často zasahuje, začíná v létě roku 1946 kdesi "na úpatí Vysočiny". Skřet splétá a ovlivňuje milostný poměr Daniely alias Čubky, která má za sebou avantýry s nacistickými pohlaváry, a čtrnáctiletého panice Jakoubka.
Kdo zná Kratochvilovu tvorbu (a kdo zná Siamský příběh, ten dvojnásob), nebude překvapen motivickou paletou, jež by obyčejně asi stěží držela, ale ze které Kratochvilův vypravěčský um vyskládá barvitý a koherentní celek. Ne nutně příběh (v duchu obecně známých postmoderních tezí), ale určitě vyprávění.
V groteskní próze Bakšiš rovněž najdeme velké množství literárních aluzí. Mimo jiné na poslední Kratochvilovu prozaickou knihu: "I kdybych to svedl, kdepak, to by totiž byla potměšilost a těch se nedopouštím. A tak se nemusíte o Jakoubka bát. Jeho příběh nebude jízlivý, jen rozmarný." Uchycování některých motivů v textové struktuře však nejsou pouze aluzivní. Stačí si po dočtení Kratochvilovu prózu kdekoliv otevřít a všimnete si, že vám obeznámenost s celkem díla osvětluje tu ten tu onen motiv z jiného úhlu, že do něj vnáší zas nějaký jiný význam.
Well played, Jiří
Zhruba před dvěma lety jsem v recenzi Fight Clubu 2 od Chucka Palahniuka četl zajímavý závěr: Well played, Chuck. Asi k málokterému českému autoru by se hodnocení "well played" hodilo lépe než k Jiřímu Kratochvilovi. Jeho nová kniha není výjimkou.
