Režisér, který se přátelil s Bowiem, řeší trable s muslimskou ženou. Její zálet ho málem připraví o život

Spisovatel britsko-pákistánského původu Hanif Kureishi není českému čtenářstvu rozhodně neznámý. V roce 2000 zde například vyšla – v překladu předního překladatele Viktora Janiše – jeho kniha Byli jsme si blízcí. Krom notné dávky černého humoru provázel knihu status skandálního díla. Nejinak tomu je i s jeho poslední přeloženou prací, krátkým, avšak velmi hutným příběhem s názvem Vůbec nic.

06.08.2018 - 14:27   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Zmíněná próza s názvem Byli jsme si blízcí byla údajně skandální ne tak kvůli svému obsahu, nýbrž proto, že popisovala muže, jenž opustil manželku a své dva syny. Něco podobného předvedl i sám autor. Dílo se mimochodem dočkalo filmového zpracování. V roce 2001 šel do kin snímek Intimacy (česky Intimita) režiséra Patrice Chéreaue a byl velmi úspěšný – odnesl si například Zlatého medvěda za nejlepší film na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu.

Kureishiho knihy však provokují i tématy, která v nich dnes třiašedesátiletý autor zpracovává. Jsou jimi totiž otázky a problematika imigrace, nacionalismu a především pak lidské sexuality. Prakticky se vším se můžeme setkat i v autorově poslední do češtiny převedené knihy (o překlad se tentokrát postarala Runka Žaludová) s názvem Vůbec nic.

Jít přímo na věc

Byť je kniha velice tenká (má jen něco přes sto padesát nikterak hustě potištěných stran), není to nijak na škodu, jelikož Kureishi je známý tím, že "jde přímo k věci". Čtenáři se o tom přesvědčí hned v prvních větách, v nichž si stárnoucí režisér Waldo stěžuje, že opět slyší zvuky. Byť je Waldo na konci své tvůrčí dráhy, fantazie a představivost ho neopustily. A zrovna tak libido. Proto stále fyzicky touží po své o mnoho let mladší ženě Zenab (o které často mluví jako o Zee). S tou si však užívá filmový kritik Eddie, jenž se z rodinného přítele stane milencem a následně i stabilní složkou Waldovy domácnosti.

Minimálně pro tu vágní hranici, s níž je nám servírována pravda, kterou musíme neustále zvažovat a přehodnocovat, se Vůbec nic vyplatí číst. 

Hanif Kureishi takříkajíc vtahuje do hry mnohá literární díla, nejzřetelněji pak Hamleta Williama Shakespeara. Waldo ve své (snad značně přemrštěné) představivosti neustále přemítá o tom, kdy jej párek mladých milenců "svrhne" z jeho neoficiálního trůnu, na němž sedí díky své dlouhé a úspěšné kariéře, během které se mimochodem spřátelil třeba s Davidem Bowiem.

Kam se Waldo podívá

Asi největší napětí pramení z toho, že je nám celý příběh zprostředkováván pouze skrze perspektivu Walda. Která je velice omezená – jednak proto, že Waldo je ve svých letech neschopen plynulého pohybu a je závislý na pomoci ostatních, jednak proto, že se mnohdy stává očividně neschopným odlišit realitu od bludů, které ve své mysli spřádá v ty nejčernější scénáře, jaké by se snad staly vhodným námětem pro některý z jeho filmů.

Jak vypráví, utrousí Waldu tu a tam jakou quasimaximu, pravdu o světě, která by měla mít obecnou platnost. Je však otázka, nakolik jsou takové teze zpochybnitelné vzhledem k tomu, že je pronáší podváděný stařec na prahu smrti, který není schopen ovládnout své sexuální touhy a frustrace.

Kniha Vůbec nic nepřináší žádný velký příběh, rozhodně to však není tak, že by její název vypovídal o próze samotné. Minimálně pro tu vágní hranici, s níž je nám servírována pravda, kterou musíme neustále zvažovat a přehodnocovat, se Vůbec nic vyplatí číst. A je přitom možné, že u toho zdaleka nezůstane. 

Proč vlastně lidé cestují? A kdo byli běguni, ruští poutníci, kteří věřili, že stojícího člověka posedne ďábel? Čtěte zde.