Ve válce ztratili rodiče. Z výpovědí válečných sirotků poskládala běloruská reportérka knihu

Výpovědi dětských sirotků z války seskládala slavná běloruská reportérka do knihy. Poslední svědci vyšli nedávno v českém překladu a jejich četba je jedním z nejsilnějších zážitků, které může literatura nabídnout. 

01.02.2019 - 11:35   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Není tomu tak dávno, co jsme si toho pod pojmem reportážní literatura nebyli schopni mnoho představit. Tento žánr, který se ve světě v posledních letech těší čím dál větší oblibě, k nám pronikal poměrně dlouho. Je to o to překvapivější, že za líheň reportážní literatury bývá po právu považováno sousední Polsko. Právě tam působila největší jména, jež jsou a patrně i budou s reportážní literaturou spojována. Za všechny jmenujme především Ryszarda Kapuścińského, jenž bývá považován za otce reportážní literatury, či Hannu Krall.

Situace se však změnila a i my jsme si v posledních letech významně oblíbili tento žánr. Můžeme za to děkovat třeba nakladatelství Absynt, které sídlí na Slovensku a které příhodně vycítilo díru i na českém trhu, kam vtrhlo se svou edicí Prokletí reportéři.

Gottland, Pistorius a Olšanská

V té vycházejí právě nejlepší díla autorů reportážní literatury, například obou zmíněných polských velikánů. Děkovat za to můžeme i knize Gottland Poláka Mariusze Szczygieła, jež se už několik let drží mezi nejpopulárnějšími tituly na našem trhu. A konečně za to můžeme děkovat porotě Nobelovy ceny za literaturu a nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Prst poroty nejviditelnějšího literárního ocenění na světě totiž v roce 2015 ukázal na Světlanu Alexijevičovou. Běloruskou investigativní žurnalistku, která už přes třicet let pracuje na projektu, který sama nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka. V rámci tohoto projektu publikovala pět knih, v nichž dává prostor promluvit těm, kterých se dotkla některá z katastrof, jež ve druhé a třetí třetině minulého století drancovaly země východního bloku. A všech pět knih u nás vydalo zmíněné příbramské nakladatelství.

Pentalogie byla završena ke konci loňského roku, kdy vyšla v překladu osvědčeného Libora Dvořáka kniha Poslední svědci s podtitulem Sólo pro dětský hlas. V tom dostali prostor "váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světová války", jak čteme v anotaci.

Alexijevičová léta sbírala materiál, objížděla přeživší, jejich monology si nahrávala a poté je seskládala do mimořádně soudržného celku, který je o to působivější, že evidentně nejde o několik "výkřiků do tmy". Desítky příběhů, které se v knize objevují, naznačují, že podobný osud rozhodně nepotkal jen ty, kteří se k jejich odvyprávění po letech dostali. Jedná se přitom příběhy, ze kterých leckdy mrazí.

Bez oddechu

Poslední svědci se rozhodně nečtou lehce, Alexijevičová vyprávění přeživších dětí nijak necenzuruje ve snaze dopřát čtenáři oddechu, ačkoliv ten po něm při četbě patrně mnohokrát zatouží. Váleční sirotci vzpomínají na hlad, na mrtvé rodiče, na situace, kdy už si přáli, aby bylo po všem – i za cenu toho, že by nepřežili.

Všechna vyprávění jsou maximálně několik stran dlouhá a na rozdíl od jiných děl reportážní literatury mezi nimi není žádné evidentní pojítko. Alexijevičová totiž své autorské já maximálně potlačila, v knize nijak nevystupuje, pouze zaznamenává slyšené.

Už ke konci loňského roku posbírali Poslední svědci několik kladných, ba nadšených recenzí. Sice se nezopakoval úspěch z roku 2015, kdy se Knihou roku Lidových novin stala Alexijevičové Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka, Poslední svědci si však spravili chuť na stránkách novin Literárních.

Těžko říct, zda by se podobného úspěchu dočkaly i Alexijevičové divadelní hry, které v češtině zatím vydány nebyly. Pozornosti by se však těšily. Alexijevičové knihy jsou totiž skvělé a čeští čtenáři to poznali.