Pomohla Heydrichovi a skončila ve vězení. Marie Navarová byla odsouzena nacisty i komunisty

Osud někdy umí být zlomyslný. Tehdy bývalá zdravotní sestra Marie Navarová by o tom mohla vyprávět. Když 27. května roku 1942 jela tramvají do Kobylis, stala se svědkem útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha a jako jedna z prvních mu přispěchala na pomoc. V tu chvíli netušila, že se její život tragicky změní.

14.03.2019 - 08:30  
Inkriminovaná zatáčka v Kobylisích
Zobrazit fotogalerii (3)

Marie Navarová pravděpodobně netušila, komu běží na pomoc. Při prvním bližším pohledu bylo jasné, že se jedná o říšského protektora Heydricha. Zkontrolovala zdravotní stav umírajícího tyrana a zastavila projíždějící automobil, který s ním poslala do nedaleké nemocnice Na Bulovce.

To stačilo, aby se od této chvíle dostala před soud rovnou třikrát. Odměna, vězení a odsouzení za kolaboraci. Osudný den poslal její život na cestu lemovanou těžkými dramaty.

První pomoc

Profesionální útok československých parašutistů bychom měli mít všichni dobře zapsaný v paměti. Jozef Gabčík se nejprve pokusil říšského protektora zastřelit, ale zaseklý náboj v samopalu mu neumožnil provést krvavý ortel. Jan Kubiš zareagoval duchapřítomně a směrem k automobilu vhodil bombu.

Ta prorazila karoserii a střepiny z ní fatálně zasáhly Heydrichovo tělo. Po krátké přestřelce se aktéři útoku rozutekli a lidé z projíždějící tramvaje vytvořili hlouček kolem sténajícího těla nenáviděného nacisty.

Marie Navarová se zachovala tak, jak jí předurčila bývalá profese. Nešlo o promyšlený čin kolaborace, ale zcela logickou pomoc, bez ohledu na to, kdo je jejím “pacientem”.

O tom, že čin nebyl rozhodnutím kolaboranta, ale zdravotní sestry, svědčí kroky bezprostředně po celé osudové události. Místo toho, aby se jako jeden z očitých svědků útoku hlásila na služebně, pokusila se v tichosti a velmi rychle zmizet. Až když nacisté veřejně hlásili, že hledají blonďatou ženu, která pomohla protektorovi, přišla se přihlásit. Jinak by jí hrozil klidně i trest smrti… Neuposlechnutí výzvy mohlo vést k trestu smrti.

Krvavé odměny

Nacisté měli velmi zdařilý systém, jak národ polámat zevnitř. Stačilo povrchní svědectví a odměna za spolupráci byla na světě. Tímto často záměrně diskreditovali některé české občany, aby z nich v tisku mohli vytvořit kolaboranty.

Marie Navarová nebyla výjimkou. Nejprve dostala odměnu tisíc říšských marek a dalších dvacet tisíc získala při rozdělování celkové odměny. O tom, že pozdější odsouzení z kolaborace bylo absolutně liché, svědčí také to, že byť peníze přijala (protože musela), část věnovala na charitu a ze zbylých peněz chtěla postavit zdravotní zařízení pro děti vězňů.

Marie Navarová však byla skoupá na slovo při popisu českých parašutistů, a tak byla pod nacistickým drobnohledem.

Kolaborace?

Prvky kolaborace bychom v příběhu Marie Navarové mohli najít díky stykům s některými představiteli gestapa. Manžel byl pracovník v pankrácké věznici a doma často hostili velitele věznice Paula Soppu.

Schůzky však prokazatelně probíhaly hlavně kvůli práci v odboji. Styky s nacisty využívala k získáváním informací o tom, kdo a kde je zavřený, či kam se chystá jeho převoz.

Prokazatelně také pomáhala tím, že vězňům tajně nosila jídlo a zprostředkovávala jejich korespondenci. To vše za cenu loajality ke konkrétním nacistům.

V roce 1944 však byla její odbojová činnost odhalena. Marie Navarová tak zbytek války strávila v Malé pevnosti Terezín. Na základě několika svědectví je patrné, že i zde velmi ochotně pomáhala nemocným či zraněným vězňům.

Komunistická oběť

Marie Navarová tak na konci války musela čelit novému nastupujícímu systému, který hledal exemplární případy zrádců a kolaborantů. Přestože se pod jejím jménem ve spisu sešla desítka záznamů, které vypovídají o odbojové činnosti, byla nakonec v roce 1948 odsouzena na osm let za zločin proti státu.

Hlavním důvodem byla pomoc zraněnému Reinhardu Heydrichovi. Odsouzen byl i její manžel Oldřich Navara, který po propuštění v roce 1953 spáchal sebevraždu. Jeho žena však proseděla několik dlouhých roků ve vězení. Ze zdravotních důvodů byla propuštěna po šesti letech.

S nálepkou kolaborantky, která pomohla té největší zrůdě v protektorátu, umírá v roce 1966. Její příběh je smutnou ukázkou toho, jak krutá a nespravedlivá byla etapa dějin 20. století. Zdravotní sestra pouze vykonala svoji povinnost, nacisty byla odsouzena pro odbojovou činnost, aby nakonec skončila na několik let v komunistickém vězení jako kolaborantka.

Dnes, byť pozdě, se o její příběh stará čím dál více historiků, ale také literátů. V roce 2010 o ní napsal knihu významný spisovatel Arnošt Lustig.