O Vánocích se každoročně s pohádkami roztrhne pytel a vedle televizních stálic dojde vždy i na několik novinek. Letos mohli diváci zhlédnout námětově přitažlivý, avšak místy skřípající snímek Princezna a půl království, jenž lákal mimo jiné obsazením ústřední dvojice – vedle sebe se postavili Matouš Ruml a Eva Josefíková. Včera byla k vidění další vánoční novinka. Koprodukční Čarovný kamínek režisérky Kristíny Herczegové viděli na Slovensku již během Štědrého dne. Hned na začátek lze konstatovat jedno – můžeme být rádi, že my jsme toho dne mohli zhlédnout Princeznu a půl království.
Promarněný potenciál
Čarovný kamínek je na první pohled v mnoha ohledech slibný. Ve všech bohužel selhává. Prohlédneme-li si herecké obsazení, nejspíš nám nic moc neřeknou jména slovenských herců a hereček (o disproporci mezi vnímáním české kultury na Slovensku a slovenské kultury u nás by bylo možno napsat samostatný článek), zato dvojice Pavel Kříž a Zuzana Bydžovská zaujme. Bohužel, potenciál, který tito herci poskytují, zůstal v Čarovném kamínku neproměněn. Stejně tak pohádkový žánr jako takový.
Film staví do popředí poměrně (a nezvykle) výrazný ekologický podtext. Není se co divit, v roce, kdy se v souvislosti s Nobelovou cenou za mír nejčastěji skloňovalo jméno Greta Thunbergová, by se našlo jen málo atraktivnějších témat. Tvůrci Čarovného kamínku však jako kdyby zapomněli, že podobné téma je třeba obalit i nějakým tím filmovým masem. Tedy příběhem, propracovanými postavami, kauzalitou a tak podobně.
Ústřední linka pohádky je rozehrána černobíle. Mocichtivý hrabě hodlá vykácet les, zatímco nezbytný "klaďas" hodlá přírodu chránit. Na takovém půdorysu by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby se na něm scénář nezaseknul. Respektive kdyby se na něj nezačaly vršit útržkovité (nutno podotknout, že mnohdy neobvykle zručně natočené) situace, které se ke konci poslepují nedbale a vlastně i logice navzdory. Z podobně nepropracovaného tvaru pak nutně musí výrazná ekologická nota nevzhledně trčet, protože je v podstatě tím jediným, čeho se bezradný divák může zachytit, nemá-li vypnout televizi s přesvědčením, že tvůrci vlastně moc netušili, o co se pokoušejí.
Když hrad vzdoruje fotbalové jedenáctce
Dojem ze sledování Čarovného kamínku může vylepšit prostředí, v němž se film natáčel. I kdybychom však film posuzovali ryze vizuálně, nemůžeme být tak docela spokojeni. Na mnoha místech z něj totiž trčí inspirace výpravnými velkofilmy ze zahraničí (v ohlasech se, bezesporu právem, nejčastěji objevuje vzor Pán prstenů, potažmo Hobit). I kdyby se však režisér či režisérka snažil sebevíc, takové pokusy skončí u nás vždy nezdarem. Už jen proto, že zatímco v Pánovi prstenů byla města obléhána statisíci skřetů, u nás se na podobný kousek obvykle sejde zhruba fotbalová jedenáctka (viz jinak poměrně zdařilé Čertí brko, jež bylo ke zhlédnutí 25. prosince).
Vzhledem k tomu, že Česká televize uvádí každoročně obvykle dvě nové pohádky, jen málokteré se poštěstí to, že se na ni diváci s chutí podívají i napřesrok, či dokonce o pár let později. Čarovný kamínek se k nim nezařadí.
