Když se filmaři spletou v pohledu do budoucnosti. Žádné létající automobily ani roboti zatím neexistují

Někomu se jeho proroctví o budoucnosti naplní, někdo je vedle jak ta jedle. Nemluvíme však o magické věštbě, ale o uměleckém pohledu na svět. Ten, kdo někdy četl Julese Verna, musí uznat, že jeho fantazie se v mnoha případech naplnily do puntíku. Někteří filmaři už tak úspěšní nebyli. Každého diváka však podobná vize minimálně zaujme. O jakých filmech je řeč?

21.10.2019 - 11:00  
Návrat do budoucnosti se ve svém vizionářském pohledu malinko nesešel s realitou
Zobrazit fotogalerii (3)

Sci-fi je jeden z nejpopulárnějších literárních i filmových žánrů. Je to tak z mnoha důvodů, ale jeden diváky zajímá možná vždy o něco víc. Svět budoucnosti, ať už na léta vzdálený, nebo ten, který nás čeká za pár let, je prostě vzrušující. 

Kniha vám dává svobodu fantazie, ale film je konkrétní. Vidíte, jak by mohly vypadat automobily, móda, lidské chování a vlastně celá společnost. V historii kinematografie existuje pár filmů, které se v některých vizích budoucnosti trefily, ale většina z nich přecenila síly civilizace.

Návrat do budoucnosti

Trilogie filmů s mladíkem Marty McFlyem a jeho přítelem v cestování časem doktorem Emmetem Brownem se stala oblíbenou nejenom pro svoji skvělou komediální a příběhovou stránku, ale také kvůli vidině budoucnosti. Tu režisér Robert Zemeckis představil hlavně v druhém díle. První a třetí díl byl legendární stroj času používán pouze na cestu do minulosti. 

Budoucnost se odehrávala v roce 2015, a tak se před čtyřmi lety nedalo nepřipomenout, jak moc se autoři ve svém odhadu mýlili. Létající automobily jako samozřejmost, levitující skateboardy a za barem vás obsluhuje Michael Jackson z televize, jehož vysílání je přerušované vysíláním teroristického vzkazu z arabského světa. 

Dnes máme rok 2019 a žádná auta se ještě nevznášejí, móda není tak extravagantní a jediným trefným detailem je tak hrozba terorismu z Blízkého východu. Co se však může v dohledné době vyplnit, je způsob, jak funguje chytrá domácnost.

U vchodových dveří se můžete prokázat zorničkou svých očí a zhasnout na tlesknutí, to už snad není ani sci-fi. Pozadu jsme však stále při pečení pizzy. Ve filmovém roce 2015 se totiž vloží maličké kolečko pizzy do trouby a za pár vteřin nabobtná do obrovských rozměrů. 

Nutno dodat, že autoři filmu nechali svoji fantazii pracovat bez omezení. Nejedná se tak o znázornění realistického pohledu na budoucnost, ale v prvním případě je hlavně o zábavu. To se u filmu Návrat do budoucnosti rozhodně podařilo. 

Potomci lidí

Někteří autoři se budoucnost snaží vylíčit hlavně v kontextu technologického vývoje. Divák tak má být okouzlen tím, jak kupředu směřuje civilizace. Jsou však hloubavější filmy, jejichž motivace není ani tak budit senzaci a zábavu skrze futuristické automobily, ale spíše v otázce, kam směřuje společnost a že ne vždy se může vydat pozitivním směrem. 

Přesně tak je to v příkladě depresivního filmu, který ukazuje svět v roce 2027. Ne příliš vzdálená budoucnost je představena ve tmavých tónech, ale nějaké úžasné technologické zázraky nečekejte. O to drsnější a realističtější je tento bezútěšný pohled na svět. Hlavní konflikt je obsažen ve faktu, že už se 19 let nenarodilo žádné dítě. 

Celý svět se zhroutil, ale jediná Velká Británie díky svému totalitnímu systému odolává apokalypse. Ve smutném a depresivním světě se však narodí dítě a pro lidstvo tak stále existuje naděje. A jak vypadá v tomto snímku budoucnost? Automobily jen drobně naznačují, že se nacházíme v roce 2027. 

Počítače a televizní obrazovky sice naznačují jistý pokrok, ale režisér Alfonso Cuaron se držel při zemi. V tomto případě se to vyplatilo, protože díky tomu je celý svět mnohem uvěřitelnější. Až si za osm let pustíme tento velmi nepříjemný film, jistě najdeme více společného než v Návratu do budoucnosti. 

Metropolis

Geniální filmař Fritz Lang se v roce 1927 pokusil znázornit velmi vzdálenou budoucnost, a to přesně o sto let později. Je zajímavé vidět, jak odlišný je jeho pohled od filmu Potomci lidí, který se odehrává ve stejném roce. Je pochopitelné, že perspektiva, kterou se mohl Fritz Lang na svět za sto let dívat, byla velmi vzdálená. 

Přesto se jeho adaptace knihy Thea von Harboura v něčem překvapivě neplete. Velké rozdíly mezi bohatstvím a chudobou v kulisách do nebe se rozrůstajících měst mnohé vystihuje. Metafora bájné babylonské věže, kde nejsou překvapením létající objekty, je v mnoha ohledech možná vůbec nejlepším filmem, který znázorňuje budoucnost.