Knihy pod stromeček, které potěší i nečtenáře: Dětská svéhlavost a problémy se slinivkou

Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)
10.12.2019 - 11:00  

Vánoce jsou za dveřmi. Pokud stále ještě váháte, jaké dárky nakoupit, věnujte pozornost následujícím knihám. A pokud by vás přece jenom žádná neoslovila, koukněte se na článek z minulého týdne, kde najdete další tipy. 

Ivan Wernisch: He, he!

Básník Ivan Wernisch zažívá plodné roky. Vloni obdržel Cenu Franze Kafky, za sbírku Pernambuco také Magnesii Literu. V letošním roce vydal knihu Penthesilea a v nakladatelství Meander rovněž titul pro děti nazvaný He, he!. Výraznou událostí české literární scény je rovněž nedávno publikovaná monografie o Ivanu Wernischovi z pera literárního historika a básníka Petra Hrušky. Sedmisetstránková kniha nese název Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch. V jednom z rozhovorů, který této publikaci předcházel a který byl vysílán v rámci pořadu Reflexe: Literatura! Na stanici Český rozhlas Vltava, mluvil Petr Hruška mimo jiné o tom, v čem vidí jedno z kouzel dnes sedmasedmdesátiletého Ivana Wersniche: "Pořád tam cítím takovou tu trochu dětskou svéhlavost a dětskou drzost."

Jeden z důvodů, proč si mohou děti oblíbit básně Ivana Wernische, je skutečně ten, že Wernisch spíše než pro děti dovede psát jako dítě. Snové, naivistické výjevy jsou dlouhodobě tmelem jeho sbírek pro "dospělé". Stačí jim však navléct jiný kabát a budou výborně fungovat v knize určené dětem. Svědčí o tom právě titul He, he!. Ten je sice určený dětem, jsou v něm však básně, jež byly součástí Wernischových běžných sbírek – respektive knih. Narazíme tak třeba na neodbytného Bedřicha z Doupěte latinářů či na básně z letos vydané knihy Penthesilea.

Titul He, he! ilustroval Viktor Pivovarov a i díky tomu mohou s touto knihou přijít děti Wernischovým básním na chuť – stačí málo a podlehnou jim, tak jako další a další generace čtenářů, které se s tvorbou jednoho z nejosobitějších českých básníků střetávají již téměř šedesát let.

Péter Esterházy: Deník se sl. Inivkou

Péter Esterházy byl asi nejvýznamnějším maďarským prozaikem druhé půle dvacátého století. Ve světě, a zrovna tak v České republice, jej proslavil především rozsáhlý autobiografický román Harmonia caelestis. Ten – stejně jako Opravené vydání, jež na tuto knihu navazovalo – do češtiny převedl Robert Svoboda. Byl to překlad vskutku invenční, což potvrdila i Magnesia Litera, kterou si překladatel v roce 2014 právem odnesl.

Nyní mají čeští čtenáři možnost setkat se s Esterházym a s Robertem Svobodou znovu. Nakladatelství Dybbuk vydalo ve zdařilé grafické úpravě titul Deník se sl. Inivkou. Maďarský prozaik v knize popisuje svůj boj s rakovinou slinivky, které v roce 2016 ve věku šestašedesáti let podlehl. Vedle příkoří způsobených postupující nemocí autor v knize glosuje i soudobé společenské dění. Kniha tak není "pouhým" popisem nerovného zápasu, u nějž dopředu víme, jak skončí – o to je v konečném důsledku možná tíživější.

Česká próza nakonec

Českým prozaikům a prozaičkám se letos mimořádně dařilo. Proto na závěr připojujeme tipy na několik původních českých prozaických titulů, jimž by měla být věnována zvýšená pozornost – je totiž dost dobře možné, že na podobně zajímavé knihy budeme nějakou dobu čekat.

Jedním z vůbec nejlepších titulů posledních měsíců jsou Ostrovy Dory Kaprálové (vyd. Druhé město), sbírka povídek či spíše textů založených na autorčiných každodenních pozorováních a zážitcích je napsána s nebývalým citem pro slovo, ale i pro mísení časoprostorových rovin. Dalším důležitým titulem uplynulého roku je román Pohyby ledu debutujícího autora A. Gravensteena, kniha přecházející z žánru do žánru s výrazně sebeironickým vypravěčem v hlavní roli.

Druhou knihu vydala prozaička Veronika Bendová, novela nazvaná Vytěženej kraj je zasazená do severních Čech a jejími protagonisty jsou hledači filmových lokací. Kniha si přiznaně pohrává s pokleslejšími literárními (ale i filmovými) žánry jako romantická komedie, road-movie, thriller – a autorka dovede vše pozoruhodně ukočírovat.

Na závěr zmiňme knihu Simony Bohaté Všichni sou trapný, Žižkov, osmdesátá léta a parta kamarádů ze školy, která se i s pomocí často skloňované pražštiny potýká s dobou, kdy se dětství mění v dospělost, ale i s dobou ve větším měřítku – autorka dokazuje, že minulý režim ještě není zcela literárně vytěžený.