Nejnebezpečnější filmy, které chtěl socialismus zničit. V trezoru neskončilo dílo provokativní režisérky

Otakar Vávra natočil film na základě knihy Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice
16.06.2020 - 07:00  

Že do trezoru patří jenom peníze, šperky a cenné papíry? Za minulého režimu tomu tak rozhodně nebylo. Daleko od zraků diváků se tam totiž ocitly umělecky hodnotné československé filmy, které přímo či nenápadně kritizovaly poměry v socialistické republice. Někteří tvůrci na to doplatili zničenou kariérou, jiní zase museli emigrovat. Jaká nejslavnější díla československých tvůrců režim nekompromisně zakázal?

Ne vždy se jednalo o díla čistě umělecká či s politickou tematikou. Velká část tvůrců se snažila své kritické názory na tehdejší poměry dokonale schovat do metafor a podprahových významů. Na první pohled obyčejný lidový příběh Zdeňka Podskalského Bílá paní byla ve skutečnosti otevřená kritika tehdejšího hospodářství.

Komunistická cenzura si nemohla nevšimnout do očí bijící satiry a za normalizace se populární snímek ocitl v nemilosti. U ostatních snímků se scenáristi a režiséři ani nesnažili svoje kritické názory schovávat, ale naopak se s odvahou pustili do nekompromisního znázornění pravdy. Jaké filmy tak byly pro režim ty vůbec nejvíce nebezpečné? 

Kladivo na čarodějnice

Otakar Vávra v roce 1969 natočil jeden z nejlepších snímků československé kinematografie. Kladivo na čarodějnice však bylo postupně staženo z distribuce a hrálo se pouze ve filmových klubech a nikdy pro širší masu diváků. V televizi se objevil až po revoluci.

Film vznikl podle stejnojmenné knihy Václava Kaplického. Nejvýznamnější figura československého filmu Otakar Vávra se zde pustil do analogie mezi čarodějnickými procesy v 17. století a politickými soudy z 50. let. Sám Vávra se přiznal, že o této látce začal uvažovat po procesu s Rudolfem Slánským, když slyšel jeho zlomený, umučený hlas, který se přiznává k něčemu, co nikdy neudělal. Režimu chvíli trvalo, než tento umělecký záměr rozklíčoval, ale nakonec se Vávrův snímek ocitl v trezoru.

Všichni dobří rodáci

Nádherně pojednané neštěstí jedné malé jihomoravské vesnice dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v československém filmu vzniklo. Režisér Vojtěch Jasný a kameraman Jaroslav Kučera vytvořili nádherné dílo se smutným obsahem, které nijak nešetřilo tehdejší režim. Vývoj poválečných časů a přechod ke komunistickému hospodářství vidíme skrze osudy několika obyvatel malé vesnice, jejichž život se radikálně mění, a to rozhodně ne k lepšímu.

Svoboda mizí, láska k půdě je nenahraditelná a nová ideologie je jen převlečená chamtivost neschopných jedinců. Až metafyzické dílo Vojtěcha Jasného získalo cenu za režii na prestižním filmovém festivalu v Cannes v roce 1968. Za odměnu byl režimem snímek zakázán. Vojtěch Jasný nakonec zvolil exil. Věděl, že po násilné okupaci v srpnu roku 1968 mu v Československu pšenka nepokvete.

Ucho

Dalším velikánem, který se rozhodl otevřeně kritizovat tehdejší režim, byl Karel Kachyňa. Když v roce 1970 natočil snímek Ucho, kde vedle sebe exelují Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, téměř ihned po dokončení se film ocitl na hlubokém dni trezorových filmů. Odvaha, s kterou se v roce 1970 Kachyňa pustil do látky Jana Procházky, je obdivuhodná.

Vyobrazený strach mezi mocenskou špičkou totalitního režimu se zobrazuje na pozadí malého rodinného dramatu. Název Ucho pochopitelně odkazuje k faktu, že i ten nejmocnější komunista byl pod dohledem odposlechů, které znemožňovaly svobodný život, i když se člověk pohyboval mezi politickou elitou. Film se nikdy nedostal do distribuce a až o třicet let později byl nominován na Zlatou palmu v Cannes. Karel Kachyňa překvapivě nadále natáčel bez omezení, ale tomuto dílu nelze upřít obrovská odvaha.

Skřivánci na niti

Cenzura tehdy argumentovala tak, že kdyby se jednalo o hodnocení filmového kritika, tvůrci by skákali radostí. Adaptace knihy Bohumila Hrabala jeho dvorním filmařem Jiřím Menzelem údajně až moc autenticky vystihovala dobu padesátých let.

Inteligence se kvůli nepřízni nového režimu ocitá v kladenských ocelárnách a jejich filmové zobrazení s notnou dávkou Hrabalovy romantiky s tragickým přesahem se tehdejšímu režimu vůbec nehodilo do normalizační propagandy.

Snímek tak skončil v trezoru, obnovené premiéry se dočkal až v roce 1990. Vedle sebe zde excelují Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Václav Neckář.

Ta, které se báli

Do speciální kategorie československé kinematografie bezesporu patří režisérka Věra Chytilová. Ta ve svých filmech nešetřila originalitou a metaforami, které jasně a kriticky útočí na tehdejší socialistické poměry. Ať už jde o lyrický filmový experiment Sedmikrásky či nekompromisní portrét rozestavěného sídliště s názvem Panelstory, vždy se Chytilová dokázala dostat se svými díly k divákům.

Byť se také potýkala s cenzorskými zákazy, dokázala si vždy prosadit svoje nebo dokonale schovat významy, které tehdejší cenzoři neprohlédli.

Dokonalých československých filmů, které nakonec skončily v trezoru, je mnohem víc. Jen pro připomenutí. Spalovač mrtvol Juraje Herze, Žert Jaromíra Jireše, Farářův konec Evalda Schorma či O slavnostech a hostech Jana Němce.

KAM DÁL: Kultovní film Kmotr mohl vypadat úplně jinak. Režisér vzal projekt kvůli dluhům

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru