Socialistická propaganda v oblíbených filmech. Komunistický Hus a hrdina Gottwald

Snímek režiséra Otakara Vávry se nevyhnul ideologickému zabarvení
Zobrazit fotogalerii (3)
26.11.2020 - 07:30  

Komunistický režim šířil svoji ideologii politickou, ale také kulturní cestou. Kromě toho, že brojil proti komukoliv, kdo vznesl kritický názor či nárok na život ve svobodě, se moc posilovala také cílenou propagandou. Už Adolf Hitler a jeho Třetí říše věděla, jak na to. Jak se k tomuto prostředku “oblbování” občanů postavila KSČ?

Literatura, rozhlas, televize, noviny, hudba a samozřejmě i film. To jsou základní prvky, které tvoří veřejné mínění a budují kulturu národa. Za minulého režimu byl každý z těchto základních pilířů kultury národa zásadně ovlivněn ideologií a staly se ideálním prostředkem pro šíření propagandy. V některých případech byl tento postup do očí bijící, ale často se k němu přistupovalo poněkud podprahově. Jaké snímky jsou v tomto kontextu zcela nepopiratelně politickou pákou v ovlivňování veřejného mínění? 

Gottwald (1986)

Hned zkraje si pozornost bezesporu zaslouží pětidílný filmový epos pro televizi s přiléhavým názvem Gottwald. U této zločinné postavy našich dějin nelze v roce 1986 počítat s kritickou studií kariéry hlavní postavy komunistické totality. 

První komunistický prezident tak v režii Evžena Sokolovského a v podání Jiřího Štěpničky dostává konečně pořádný prostor divákům ukázat, jaký hrdina a ochránce socialismu pro Československo byl. Bojovník proti zlověstnému imperialismu dokazuje svoji bezchybnost hned v pěti filmových dílech, kdy v každém z nich tendečně představuje jednu etapu kariéry až na samotný vrchol. 

O tom, že zde nemůžete očekávat pravdivě ilustrované dějiny Československa v první polovině 20. století až do krvavých padesátých let, se tak nějak v roce 1986 muselo počítat. Způsob, kterým je bezohledně pokřivená historie, je však opravdu silné kafe říznuté vodkou ze Sovětského svazu. 

Soudit tvůrce a herecké představitele by bylo krajně nespravedlivé, ale díky oslabené pozici KSČ v druhé polovině 80. let ovlivněné nástupem Gorbačova ke kormidlu východních dějin se stává tento monumentální epos spíše legrační připomínkou bezzubosti končícího režimu. 

Kdo se radši podívá na kritičtější pohled na Klementa Gottwalda, ať opráší v archivu České televize projekt České století, kde jsou tomuto politikovi věnovány hned dva díly. Jeden s názvem Všechnu moc lidu Stalinovi a Zabíjení soudruha. 

Jan Hus (1954)

U epického filmu Jan Hus je ideologický soud o trochu složitější než v případě propagandistické série Gottwald. Už fakt, že za režií tohoto na místní poměry opravdu monumentálního filmu stojí legendární Otakar Vávra, dodává celému snímku jiné konotace a kontexty. Postava velkého režiséra, který svou tvorbou a výukou na FAMU stál jako mentor u zrodu tzn. Zlatých šedesátých let v československé kinematografii (Forman, Passer, Němec, Juráček, Menzel, Chytilová), totiž tvořil úžasné filmy v každém režimu. 

Vzhledem k tomu, že jeho touha tvořit v místních poměrech byla mnohem větší než politická odvaha, vznikají pod jeho rukou významná kinematografická díla, která se však nevyhnula ideologické poptávce. 

Jedním z příkladů je právě film Jan Hus. Ten vznikl v tvrdých padesátých letech a pro komunistickou propagandu byl Jan Hus jako reformátor církve ideálním hrdinou. Do jeho kritických filmových dialogů a monologů se totiž velmi schopně aplikovaly myšlenky přiléhavé také vůči nepřátelskému imperialismu a hlavně proti církvi jako takové.  

Té totiž v padesátých letech komunistický režim vyhlásil válku, která vrcholila Akcí K či procesem s knězem Josefem Toufarem. Dehonestovat a ovlivnit veřejné mínění v potírání církevních hodnostářů tak pomohl i Otakar Vávra. Nutno dodat, že z filmařského hlediska se jedná o unikátní snímek, kde se nešetří ani prostředky, ani odvážnými režijními přístupy. 

Epické bitvy, nádherné kostýmy a scénografie patří z technického hlediska k tomu nejlepšímu, co v naší kinematografii vzniklo. Celá Vávrova trilogie se však nevyhnula politické objednávce. Ani Vávra však nevydržel ve své tvorbě jen nečinně přihlížet totalitním postupům komunistického režimu. V roce 1969 tak natočil trezorový film Kladivo na čarodějnice, který je dokonalou analogií a kritickou metaforou na politické procesy v padesátých letech. A jaké další snímky jsou zásadně ovlivněny tehdejšími politickými poměry? Dočtete se v dalších článcích na čtidoma.cz.

KAM DÁL: Tátova volha jako sázka na jistotu. Filmy Jiřího Vejdělka umí hlavně vydělávat peníze.

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru