Vyšel pátý díl Mého boje, mapuje dlouhou cestu ambiciózního Nora za úspěchem

Vyšel pátý díl autobiografické hexalogie norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda, který nese název Někdy prostě zaprší. Autor v něm popisuje svou cestu k literárnímu úspěchu, zabývá se však i tématy, které se objevily v dílech předchozích.

15.11.2019 - 11:00  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Psát o pátém, předposledním dílu autobiografického projektu norského autora Karla Oveho Knausgårda se může jevit jako zbytečné. Ti, kteří tomuto opulentnímu literárnímu projektu již stačili propadnout, si jej s největší pravděpodobností přečtou tak jako tak, a navíc dopředu vědí, co mohou očekávat. Na druhou stranu ti, kteří předchozí díly nezaznamenali; zaznamenali, ale nevyzkoušeli; případně vyzkoušeli, ale nepřišli jim na chuť, asi stěží začnou číst takřka od konce. Přesto se s každým dalším vydaným dílem Mého boje – či s každým opakovaným čtením dílů předchozích – více a více přibližujeme záhadě autorova úspěchu i jeho autorskému gestu. Co nám tedy o Mém boji i o samotném autorovi řekne kniha s názvem Někdy prostě zaprší?

Karl Ove Knausgård literárně debutoval v roce 1998 knihou Ute av verden, druhý román, En tid et alt, vydal v roce 2004. Po pětileté tvůrčí odmlce pak během tří let (2009–2011) vychrlil jedno z nejčtenějších, nejdiskutovanějších a také nejkontroverznějších děl posledních let – hexalogii nazvanou Můj boj. V českých překladech začaly tituly z této série vycházet před třemi roky v nakladatelství Odeon. A přestože se s každým dalším dílem snižoval rozsah reklam, jež měly na knihu nalákat (stejně jako postupně klesá počet čtenářských hodnocení na serveru databazeknih), své čtenáře si Karl Ove Knausgård bezpochyby našel i u nás.

Nejlepší téma?

Literárním fajnšmekrům, kteří se více či méně nadšeně prokousali prvními čtyřmi díly o zhruba dvou tisících stranách, se nyní dostává do rukou díl, jenž bude pro mnohé možná vůbec nejpřitažlivější. Alespoň časovým a tematickým záběrem, který zpracovává. V pátém dílu totiž Karl Ove Knausgård popisuje to, co je tak intenzivně přítomné i v ostatních částech – psaní.

Jako devatenáctiletý je přijat na Akademii tvůrčího psaní v Bergenu. Pronajme si byt, dostane studentskou půjčku a po hlavě se vrhne do práce, která jej tak fascinuje a v níž zároveň vidí svou budoucnost. Bohužel, psaní mu nejde zdaleka tak dobře, jak si představoval; do básní se derou klišé, povídky jsou schematické, romány se mu rozsypávají pod rukama. Přestože se tak na začátku coby devatenáctiletý pokládal mezi o pět a více let staršími spolužáky za mimořádně talentovaného, s postupem času zjišťuje, že rozdíl mezi ním a spolužáky tkví nejen ve věku, ale také v literárních schopnostech.

Jak to tedy bylo?

Jak pak Karl Ove stárne a debutové knihy vydává jeden mladší kamarád za druhým, zatímco jeho povídku odmítnou dokonce i v antologii bývalých studentů, začíná se smiřovat se s tím, že nebude psát literaturu, nýbrž pouze o literatuře. Čtenáři Mého boje samozřejmě vědí, že se závěrem knihy se dostaví i happy end – tedy alespoň co se týká psaní, pravda je však taková, že další témata, o nichž kniha pojednává (milostné vztahy, alkoholismus otce i vypravěče samotného), už tak radostné vyústění nemají. Čtenáři ale také vědí, že Můj boj rozhodně není kniha, která by se četla kvůli několika posledním stranám – tedy proto, abychom se dozvěděli, jak to dopadlo.

Můj boj především – jako snad žádná kniha předtím – okázale bortí hranici mezi fikcí a literaturou. Sledujeme každodenní pachtění se mladého muže se vším, co k ní patří. Což je i nuda. Knausgård však dokazuje, že číst o nudě nemusí být nutně nudné. Kniha se čte mimořádně hladce, neklade v podstatě žádné nároky, kromě toho, že se ve tři ráno můžete přistihnout, jak si už poněkolikáté říkáte "Dobře, ještě pět stránek a jdu spát".

Navíc platí, že jak vypravěče (a tedy i autora) poznáváme více a více, cítíme se ve světě, který popisuje, stále lépe. Také však můžeme odhalit některé malé literární triky, díky nimž nás autor dovede četbou banalit tak dobře bavit. Některé situace se zkrátka během těch pěti knih zopakovaly příliš často a příliš podobně na to, aby v nás nezahlodala alespoň malá pochybnost, jestli se udály skutečně takhle, nebo jestli autor při jejich líčení přece jen nevyužil literární dovednosti, kterými bezpochyby disponuje.

Přečtení pátého dílu Mého boje tak zanechá čtenáře hladového – či spíše nenasyceného. Jednak proto, že od šestého dílu nás dělí jistě více než půl roku, ale také proto, že s každým dalším dílem se častěji objevuje otázka, zda některé události nejsou přece jen autorem trochu přikrášlovány či zamlčovány. A pokud taková otázka přijde na mysl, vzápětí ji následuje druhá – co by vlastně bez absolutní otevřenosti z Mého boje zbylo... Dozajista dost na to, aby čtenář knihu nadšeně zhltnul. Mohla by se však stát takovým fenoménem?

Klíčová slova: