Když se Monika alias Monča vypovídala z toho, co jí vnitřně doslova dusilo, jak se říká, vyblinkala to na nás, a při tom i hledala odpověď od nás, nedalo mně to, a později i jednomu z nás, co jsme u stolu seděli, zamyslel jsem se nad tím vším, co na nás Monča vybalila, a dal jsem se do řeči. Asi jsem byl moc ostrý, nebo ne, co já vím, ale ptala se? Tak jsem se do ní slovně opřel.
„Víš Moni, život je mrcha. Ať děláš cokoliv i v dobrém, srazí tě na kolena kdykoliv si zamane, a věř, že mu to nerozmluvíš. Nakope tě do zadku kdykoliv a kdekoliv. Ale na tobě je, zda na těch kolenou zůstaneš, jak dlouho se budeš babrat, co bylo, nebo se vzchopíš a zase se postavíš na své. Je to boj, ale ty na to máš. A co bylo a stalo se, to už nikdy nezměníš, i kdyby ses poto…“ Monča byla upnuta zrakem na mě, co říkám, ale s ní i další u stolu čekali na to, jaké další moudra ze mě vypadnou.
„ A ta tvoje slova jako „minulost vyřešena“ nebo „co bylo, to bylo, to už je pryč“, a slova jako „to už mám vymazáno z paměti“, jsou jen fráze o ničem. Blbé je na tom to, že to tak pravda není. Co prožijeme, zažijeme od narození po dnešek je v tobě napořád. Je to v tobě, v myšlenkách, reakcích, v povaze, i v tom jak se pak chováš sama před sebou i na veřejnosti. Pak stačí slyšet názor, příběh, nebo i jen zas být sama či s někým v místech jak kdysi, když bylo to, co bylo, prošlo ti to životem, tak to kašovité v kebuli čemu říkáme mozek a paměť vyloví doslova detaily, co bylo tenkrát, kde přesně jsme se pohybovali, s kým a jak nám při tom bylo. Pak je zas na tobě, a jen na tobě, zda ten šuplík myšlenek rychle zabouchneš, anebo se v tom budeš nimrat, hrabat, a nedej bůh posuzovat minulostí přítomnost.“ Až jsem se divil, kde se taková moudra ve mně vzala.
Monča zamrkala očima, zamyslela se a pak se mě zeptala, jak teda to má řešit. Zda má být sama, nebo pořád zkoušet seznamování, nebo se obklopit lidmi někde ve fitku, ve sportování…
„No holka, tak na tohle si musíš odpovědět sama. To je jako když bys stála na rozcestí a tam tabule. Cesta vlevo znamená setkávání, hledání, zklamání, ale i dobré zážitky, poznávání lidí, i naději a třeba to vyjde a najdeš. Anebo podlehneš druhé tabuli s nápisem cesta vpravo, kde najdeš klid, samotu, bez obav že se zklameš, najdeš doma ticho, kamarády na volný čas, ale pamatuj jedno. Mají čas na tebe, jen když oni budou chtít. A časem s věkem zůstaneš sama. Takže víš plus i mínus, ale na jakou cestu se vydáš, je jen na tobě. Jakou cestou půjdeš, pamatuj, není cesty zpátky. Tak neblbni, vzpamatuj se, nebo ti teď naplácám na holou pětadvacet,“ a jako důkaz jsem plácl dlaněmi o sebe. Myslel jsem, že tím jsem uzavřel rady a porady pro Monču, ale spletl jsem se. V tu chvíli se ozval Jirka a ta jeho slova a věty si pamatuji dodnes moc dobře. Monča z toho byla doslova pif paf, a jak reagovala pak, tak to asi potřebovala jak to prasátko drbání.
„Hele Moni, jak jsi říkala, že máš občas náladu na to to vzdát,“ Jirka mrkl očima nahoru na oblohu a pokračoval v řeči, „ to jako myslíš vážně?“ „No někdy moc, až z toho nespím, jak nad tím dumám. Myslím na to, co se změní, atd.,“ špitla Monča, a zarděla se jak ta malinovka, kterou nám obsluha donesla na stůl. To vedro je fakt na palici. A pak Jirka řekl památné věty.
„Vstaň, běž k zrcadlu, a co vidíš? SEBE. Jsi sama sebou, není jiné kopie, není dalšího originálu než ty. Originál jsi ty, teď, i venku, Jsi to ty, jediný na celém světě i vesmíru. A že ten je velký…
Ty jsi pánem svého já, tak proč to já má tebe ovládat? Že se ti zrovna teď nedaří? No a co, nejsi sama. Zrovna třeba zítra se ti začne dařit. Ten čas přijde. Tak sakra nadechni se, klidně se vyřvi nahlas, vybli to ze sebe, jako jsi to udělala teď, protože ty na to máš, abys to ty babo jedna, zvládla. Vždy bojuj, než uděláš nějakou blbost. Dám ti radu, používám to i v případech normálních rozhodnutí, kdy nevím hned co a jak. Vyplatí se to a nestojí ta ani kačku.“ Zmlkl, zahleděl se Monice do očí, pak vzal její ruce do svých dlaní, a řekl super názor i návod jak řešit ty naše životní chvíle, kdy nevíme jak dál, co změnit, co udělat, a je jedno zda se to týká vztahu, práce či soukromí. Snad to pomůže nebo dá tip i všem, co zde tyto řádky čtou. To co řekl dál, platilo pro Monču a její občasnou náladu to vzdát, a jak říkají Indiáni, odejít do věčných lovišť.
„Vezmi si papír, rozděl ho na dvě poloviny a udělej toto. Na jednu stranu si napiš, když to udělám, co se na světě změní. Mohu ti říci… NIC. Komu tím pomůžeš?… Nikomu. Ublížíš těm, co tě mají rádi… TO chceš? Uděláš zároveň radost těm, co tě do problémů dostali, nebo se jich to týká, co za to mohou, a buď si jistá, že je to zajímat nebude ani za píď. A ostatní co řeknou? Že jsi byla srab. To chceš? Ve výsledku budeš pro ně srab, magor, budou mít z toho radost, a tebe jako věčné téma na drby ke kávě. To vážně chceš? Prdlaj. Natři jim to. Pak si napiš, když to neuděláš, co nastane.
Budeš mít nadále přátelé, kamarády a prima lidi co teď neznáš, ale časem poznáš díky tomu, že JSI. Vyřešíš a časem se vyřeší vše špatné a zlé tak, že si pak řekneš, teda já byl / byla / ale blbec, takový nápad… Ale hlavně ty, co za to můžou, naštveš. Zkazíš jim radost i dny, jak tě nedostali. Nebudou s toho spát, protože jim ukážeš svoji sílu rvát se se životem, bojovat, a jsi vlastně hodně nad nimi.
Vstaň, koukni se na sebe v zrcadle a řekni nahlas. A just ne. Just se vzchopím, protože mám na to. Takovou radost, vám hajzlové rozhodně neudělám. Já jsem já a berte mě, tak jak jsem, jinak si třeba polibte… Jo přesně. Prdel. Funguje to. Fakt. Zkrátka žij Moni každou vteřinu, minutu, hodinu, den naplno podle sebe, protože co prožiješ ve vteřině, i kdyby to bylo úžasný a opakovalo by se to někdy… Věz jedno. Nikdy to nebude stejný. Vše je v životě poprvé a naposledy. Každá prožitá vteřina kdekoliv a s kýmkoliv. Čas nevrátíš ani vzpomínkami. To se už v životě nikdy nikde tak naprosto stejně opakovat nebude. Vždy to bude jiné. Nezatěžuj se slovy či myšlenkou, bože, jak to myslel, to ví jen ten, koho se to týká, nedělej si hlavu, jak co budeš řešit, až to nastane, protože až to nastane, tak to budeš řešit možná jinak a to teď nevíš. Žij přítomností, ne minulostí a neřeš něco, co ještě není nutné řešit.“ Jirka domluvil, dal Monče na tvář pusu, a vypil tu donesenou malinovku na EX.
Do Monči vjel nějaký blesk energie. Obživla, očka ji zářila, a všem slíbila, že už nebude taková blbka jaká byla. Dá si jasné cíle, a moc nám děkovala, že se mohla vypovídat. Potřebovala to už dávno, ale asi se bála, nebo se styděla, či neměla komu, kdo ví.
Začala plánovat od stolu, kam půjde, kam si zajde, samozřejmě jsme se dostali v další řeči i na sporty, a najednou z ní vypadlo, že se už dlouho odhodlává udělat něco s postavou. Žvatlala něco o tukách, prý má nějaký voucher z práce pro dva, a sama nechce jít. Prý by bylo super, kdyby někdo z nás šel s ní. A to vše zadarmo.
No a kdo si myslíte, že Monče slíbil, že s ní půjde? No jistě, já. Já blbec, copak vím, do čeho lezu? Nebo co zažiji, či jaké nepřístojnosti na mém těle budou dělat a čím? Dostal jsem strach, a litoval jsem, že jsem si neprovrtal pysky, nezamkl tu moji hubku na devatero zámků. No snad to přežiji.
Pokud to přežiji a budu celý, dám raport. Sám jsem zvědav jak hejno vrabců co zažiji s Mončou.
