Hlodavci, od kterých bychom se mohli učit

Víte, jak je toto zvíře inteligentní?
 

Když se řekne potkan, každému se vybaví něco jiného, ale všichni vědí, o kom je řeč….

Teraristé pomyslí na výživné krmivo, lékaři v nich vidí vhodná laboratorní zvířata na pokusy. Ekologičtí aktivisté zase dělají vše pro to, aby pokusům na nich zabránili. Mnoho rodin je má za nejlepší kamarády svých dětí. A deratizéři by bez nich byli bez práce.

Potkani demokraté

Já měla doma chovnou skupinu těchto velice inteligentních zvířátek. Samozřejmě na krmné účely. Protože od holátek po dospělé jedince bylo vše k mání pod jednou střechou. A dále tvrdím, že potrava, kterou si sami doma poctivě vykrmíte, je potom tím výživnější pro vaše svěřence. Ale proč říkám měla?! No sami posuďte. Chování mé chovné skupiny bylo tak demokratické, že by si z její struktury mohl vzít příklad leckterý stát a nebudu přehánět, když řeknu celé lidstvo.

Ani stín agresivity

Vzhledem k vyvážené stravě u nich nedocházelo k nedostatku bílkovin. Tudíž se nemuseli navzájem požírat a já mohla sledovat celý ten jejich geniální systém. Vprostřed ubikace bylo hnízdo se všemi kojenci. Matky je pak kojily všechny najednou. Kolem hnízda se pak potloukali nudící se a tudíž zlobící dorostenci, kteří občas za své nevhodné chování „slízli“ nějakou tu ťafku. A v odlehlých koutech, v rámci klidu co nejdál od rodiny se povalovali dospělí samci. Když jsem je šla krmit, všichni se zvědavě seběhli, co že to bude dobrého. A já je všechny najednou hladila, jako jedno velké zvíře. Nikdy jsem u nich nezpozorovala ani stín agresivity. A to jak oni sami vůči sobě, tak i vůči mně.

A teď uznejte, vybrat jednoho z nich, dát mu za uši a předhodit ho hroznýšovi?! To mi ale šlo proti srsti. Sice jsem odborné vraždění přenechávala fretkám, ale já byla ten, kdo ukázal prstem…I pro ta holátka hrábnout do společného hnízda mě šlo jaksi přes člověka, když jsem viděla důvěru těch mých matek.

Raději bez nich…

Dopadlo to tak, že jsem mé odrostlé kapucínky nosila kamarádovi, který provozuje akvaristiku.  A on mi je vyměnil za anonymní krmné potkany. Moji byli prodáni jako pet. Ovšem tím pádem můj „Boáček“ dostával prapodivné cizí potkany těsně před smrtí, kteří se ve svém životě živili bůhvíčím. Po letech se počet mých ostatních chovných zvířat zdvojnásobil a já už své potkaní svěřence přestávala časově zvládat. Takže mi nezbylo nic jiného, než svou nekrmně chovnou skupinu předat kamarádovi a moc se neptat, jestli je také pozoruje a hladí…

Připravila: Dagmar Šimková

Klíčová slova: