Být sám má ale taky své plus. Nikdo nám do ničeho nekecá, uděláme si to, jak chceme, nemusíme vysvětlovat, kdy a kam jdeme, s kým půjdeme, kdy a v jakém stavu se vrátíme, a neřešit, s kým se vrátíme. Natož co s ním dál budeme provozovat. Že? Každému to může být fuk a my máme svatý klídek.
Pokud je nám 16 a víc, tak si užíváme. Blbneme hlavu holkám, i klukům, a jak nám to jde, paříme, kde se dá, a na vše máme své moudro. Protože ty starší jsou Mimoni, ničemu nerozumí, jelikož jsme díky fejzbůčku nejchytřejší. Co nevíme, to najdeme na netu. I když jakmile ho vypneme, nevíme bez něj skoro nic. Ale co, doma mamahotel s plným komfortem, vo co gou, nějak to vždy dopadne.
Když je nám přes dvacet let, snažíme se, aby z nás něco bylo. Takže zase studia, školy, práce, školeníčka, pracovní postupy, někdy i přes mrtvoly, a to taky chce čas a um. Do toho svoboda cestování, možnost koníčků a zájmů je tolik, že na nějaké vážnější seznamování a dělení času pro druhého moc není. Od toho pak jsou mejdany, večírky, pařby, kde přijdeme, nějak bude, třeba i nějaká ta baba na nás zbude, užijeme si chvíli a pak adie, čau, o nic nejde, a paříme dál.
K té blížící se třicítce už přece jen uvažujeme, zda žít takhle dál, nebo mít někde někoho s kým je nám fajn, můžeme si říci i něco jiného než v partě, atd. Vidíme kolem sebe šťastné páry, rodinky s prcky, a tak najednou uvnitř těla se probouzí závist, i lítost že jsme pořád sami. Jenže zase rozum mlátí na stěnu lebky, a varuje. Najdeš si ženskou, chceš být s ní, bydlet spolu, i to mrně si pořídit, ale…
Doba je na toto vše dost zlá. Mrcha jedna. Jediná cesta, pokud rodiče nebydlí v rodinném baráku, je najít si práci někde s bydlením, takže zase změna do neznáma, nebo si pořídit své bydlení, ale za jakou cenu.
Zadlužit se skoro na věčnost, klepat se strachy, aby bylo na splátky, abychom měli práci trvalejší a hlavně jistější, mohli splácet to, do čeho jsme se uvrtali. Kolem nás slyšíme děsné příběhy, jak se lidi k sobě v práci chovají, jak lehce může nastat letecký den a jsme bez práce, tahat do toho druhého, představa taky nic moc. Co když si nesedneme, časem se budeme chtít třeba zabít,… No myšlenek hafo. A to vše potvrzuje obrovská nejistota co vlastně dál bude.
Jak léta letí, moudříme, poznáváme, třídíme, a hlavně vidíme kolem sebe, co se děje. Jak lidi v seznamování dopadají, jak si v partnerství žijí, jak i bohužel svazky partnerské ukončují, a to v dobrém i zlém. Každý z nás by jistě o tomto tématu napsal své story, ale to je prostě život.
Takže tak i tak přijde čas, kdy si řekneme a dost, chci babu či chlapa. Jenže… V krámu nic nemají, ve slevách jak by smet, kolem nás nikdo nemá na čele nápis - chci se seznámit - tak vlastně kde narazit na toho pravého. Nechat to náhodě? To je běh na dlouhou a nejistou trať. Na akcích kulturních, tanečních, pařbách, oslavách a doporučení známých? Jo to by šlo, ale zase je to o času, o penězích, neb nic není zadarmo, a nakonec se ve výsledku vše zdá tak nějak stereotypní, stejní lidi, a nic.
Nakonec zapneme počítač, zadáme si úžasné slovo seznamky, a po odkliknutí na nás vybafne halda seznamek, které se doslova perou o to, že právě ony mají pro nás připraveny toho pravého či tu pravou osůbku do života. Jsou nejlepší, na úrovni… Ale na jaké, to nepopíšou. Vyber si, Ferdo.
Pokud dovolíte vážení čtenáři portálu čtidoma.cz, podrobněji si na ně jednotlivě posvítíme. Vyzkoušíme je v praxi, poptáme se lidí, co seznamky využili, nebo které seznamky lidi zneužili, no bude to zajímavé. I z mojí soukromé zkušenosti.
Pokud i vy máte v tomto nějaký svůj tip, zážitek, poznání, šup s tím do reakcí. V seznamování, a hlavně v seznamování přes internet je každá rada dobrá.
Jdeme na to, ať to stojí za to. Chtěl jsem napsat, jdeme na to zlato, ale jsme na netu, a tak by to stejně nešlo…
