Když nejde o záchranu zvířat…

Dvě kočky jsou v pořádku, ale co když jich je třeba padesát?
 

V každé společnosti jsou jedinci, kteří trpí nějakou chorobou. Patří mezi ně i ti s psychickým postižením. Jedna z těchto poruch má za následek týrání zvířat…

Pokud je porucha natolik závažná, že člověk může ublížit sám sobě nebo někomu v okolí, je separován. Na to jsou u nás zákony. Ale co když má člověk poruchu, která neubližuje lidem, ale zvířatům? Tady už je to se zákonem horší.

Hromadění zvířat

Symptomy této choroby jsou u všech těchto postižení velice podobné a tak snadno rozpoznatelné. Postižení hromadí zvířata, aniž by je zajímala kvalita chovu, strava nebo hygiena. Jde jim pouze o to nashromáždit co nejvíce zvířat „pod záminkou“ zachránit je. Jedná se o nezřízenou sběratelskou vášeň, bez úsudku zdravého rozumu. 

Mohlo by vás zajímat: Psí smečka děsí Týnec

Jinde toto nedopustí

V jiných státech, pokud se u člověka tato nebezpečná porucha prokáže, se dotyčnému zakáže styk se zvířaty. Tito lidé jsou kontrolováni, zda nemají doma třeba i rybičky. Samozřejmě nemohou vykonávat ani žádné povolání vyžadující styk se zvířaty.

U nás to může být naopak

U nás bohužel takový zákon chybí.  Ten, kdo se obklopí zvířaty, bývá považován za „zvířetomila“. Pak stačí přečíst pár knih a rázem je z něj odborník.  A co víc klidně si může založit útulek – tak získá i finanční prostředky. Dalším rysem této choroby je i to, že postižený o sebe nedbá – o hygienu, ošacení ani kulturu bydlení. Pokud má nebo získá dům, klidně tam ubytuje koně, kozy a sám obývá například kůlnu.

Nikdo se o ně nepostará líp než já

Postižení také trpí chorobnou představou, že nikdo jiný se o zvířata nepostará lépe než on. Proto odhání každého, kdo by mu chtěl o nesmyslná kvanta zvířat, pomoci pečovat. Tedy vyjma finanční podpory.

Na to není zákon

Sama znám několik takových případů, které jsou nepostižené. Všichni krčí rameny a říkají: „Na to u nás není zákon.“ A tak se dál tito nemocní jedinci věnují v podstatě týrání zvířat, kolikrát pod záštitou státních institucí.

Připravila: Dagmar Šimková

Klíčová slova: