Mezi tím vším mumrajem kolem nás v reálu, či na netu, se přece jen najde zástup statečných, kteří vědí, koho a co do života hledají. Vědí o čem je seznámení, ale v tom guláši na netu najít stejný protějšek je vysloveně zázrak světový.
Většinou to pak bohužel, dopadá tak, že to sami vzdají, neboť po zkušenostech mají svůj názor na vše, a už se bojí uvěřit i tomu, že středa se jmenuje středa. Zůstanou nadále přihlášeni na seznamkách, písmenky se baví s jinými dokola o ničem, zabíjejí tím samotu, nudu doma, a dřepí u kompu, než udeří jejich hodinka, aby šli v klidu spát. Začarovaný kolotoč. A nakonec ten naschválníček, který se jmenuje „Dálka.“
Když už si jeden rozumí s jiným, a i ta jiskérka by snad přeskočila, je tam ta blbá vzdálenost mezi nimi. Ne kilometr, dva, pět, ale desítky a stovky.
Pak se člověk uchyluje od samoty a nudné práce ke koníčkům, zájmům. Večer se vnoří doma do světa netového snění, sociálních sítí, a to jen proto, aby na tu samotu mezi čtyřmi zdmi zapomněl. Zvykne si na tento režim, a když se objeví někdo, kdo tohle nabourá svým já, je nadšen změnou. Prožívá nové zážitky, postřehy, ale většinou, a to mně na netu hodně lidí potvrdilo, se časem stáhne zpět, do svého já, co zná. Měl klid, nic neřešil, a doposud sám žil.
Neboť to vypadá, jako by dotyčný tím svým, kam půjdeme, co děláš zítra, kam o víkendu, nebo slůvkem mohli bychom… nás omezoval v tom našem zaběhlém životě. Kolo, brusle, fitko, kamarádi a kamarádky, sport, parta,… Těch zájmů občas má každý tolik, že se divíme, jak to ten či ta dotyčná stíhá, natož kde by vzal čas se věnovat druhému. Asi je to ten důvod, proč ti, co jsou nejdéle na seznamkách, mají v profilu psáno snad desítku sportů a zájmů. To pak chlap neprostřelí, pokud není stejných kvalit. A už vůbec nemluvě o časté změně názvů nicků, jmen, když už jsou tak známí a nikdo jim neodpovídá na inzerci.
Pánové si přidávají výšku, ubírají věk, o tom, kdo co dělá za obor a čím je, ani nemluvě. Kilometr sem, kilometr tam od místa kde bydlí, ale deníčku proč? Vždyť se to stejně na prvním osobním rande vše pozná v reálu. (To, o těch pánech jsou slova dam, co jsem poznal doposud na netu i v reálu). Potkají se, a po 5 minutách se už na dámy vrhají s chutí hladového vlčáka, a nejraději hurá k ní domů na věčné časy.
Zkrátka, to se nedá vypsat, to se musí fakt zažít. Je to na palici, ale jak bylo řečeno v jednom filmu? Vydrž prťka, vydrž, život stejně nepřežiješ.
Asi teď řeknete, co to tu melduju a nad čím my chlapi brečíme nebo tak, ale, bohužel, tuhle zkušenost a praktiku potvrdilo tolik lidí, že by jste koukali na to jak ta žabka nahoře na fotu. Ale na druhou stranu zase díky tomu se poznali šťastné páry, vzali se, anebo jak říkáme, žijí na psí známku, a neměnili by toho druhého ani za zlaté chrochtně, čili odborně řečeno za zlaté prase. To ho raději společně picnou a sežerou. Jeden mopudrý člověk kdysi řekl toto:
„Co se stalo, stalo se. To nevrátíš, nezměníš, to bylo. Co je teď, tak tím žij a užívej si to naplno, protože se to už nikdy opakovat nebude, a co tě čeká, to neví nikdo. Tak to řeš, až to nastane.
Hezký zbytek neděle, do nového týdne plno elánu, humoru, a síly, pohodu a klid doma, s večerním čtěním na www.ČtiDoma.cz
