Parta čtyř kamarádů, kteří se poznali na kralupském gymnáziu. Dva jsou z Nelahozevsi (Vašek s Pavlem), dva z Řeže (David a Vilém).
Tvoří tým K moři na kole, který absolvoval čtyři prázdninové jízdy do zahraničí.
Tým dojel do Chorvatska (2012), Dánska (2013), Portugalska (2014) a letos absolvoval zatím nejnáročnější cestu na Nordkapp.
Přečtěte si přechozí části, na které tento rozhovor navazuje:
- Vašek z týmu K moři na kole: "Ujel jsem asi 12 tisíc kilometrů"
- Drama z cesty na Nordkapp: "Mířil na nás cizí muž puškou"
Jak jste spor nakonec vyřešili?
Měli jsme naučenou polskou frázi: Jucháme na rowerech z Pragy do Norvegy, což v češtině znamená: jedeme na kolech z Prahy do Norska. Jemu to ale bylo jedno. Říkali jsme si, že s ním nebude řeč. Možná bychom byli raději, kdyby zavolal policii, kterou nám vyhrožoval, protože jsme si mysleli, že se s nimi domluvíme líp.
Proč?
Netušili jsme, co je ten člověk zač. Mohl to být klidně nějaký blázen nebo opilec, kterých jsme na cestě potkávali hodně. Nakonec se ptal, jestli budeme dělat oheň. Ujistili jsme ho, že ne. Zároveň jsme slíbili, že se hned ráno sbalíme a vypadneme pryč. Nakonec sklonil pušku, zhasl baterku a odešel pryč. Ještě jsme chvíli čekali, co se bude dít, a pak jsme šli spát. Ráno jsme si o hodinu přivstali a vypadli jsme pryč, abychom neprovokovali.
Jaká ze zemí, kterou jsi projížděl, se ti líbila nejvíc?
Každá země si mě něčím získala nebo nezískala. Nebavilo mě Polsko, protože je to podobná krajina jako u nás, akorát s tím rozdílem, že je z většiny placatá. Poté, co jsme přejeli Stolové hory na hranicích, jsme devět dní projížděli mezi poli. Taky proto se to jmenuje Polsko. Litva mě naopak překvapila příjemně. Je to krásná země plná lesů, jezer a hezkých malých měst. Je na úplně jiné úrovni, než Lotyšsko, kterým jsme projížděli potom. To se mi naopak nelíbilo vůbec, protože města byla špinavá a zázemí také nebylo bůhvíjaké. Poté jsme jeli přes Estonsko, kde jsme se na jeho kraji rozdělili a jeli jinou trasu...
Kdo jel kudy?
Pavel Růžek a David Těthal projeli celé Estonsko a z Tallinu pluli trajektem do Helsinek a pokračovali Finskem na sever. Vilda Ernest z Řeže se mnou v Estonsku přejel hranice do Ruska, kterým jsme projížděli deset dnů až k finským hranicím. Ve Finsku jsme se s kluky zase potkali a pokračovali jsme na Nordkapp společně. V Estonsku jsem strávil asi dvě hodiny, tak ho nemůžu tolik soudit, do jaké míry se mi líbilo. Osobně jsem se těšil do Ruska, protože jsem v něm nikdy nebyl a zajímalo mě, jak to tam vypadá.
Jak jste se v Rusku domluvili?
Rok jsme se učili ruštinu, takže umíme její základy. Výhodou bylo, že umíme alespoň číst azbuku, takže jsme si dokázali dost věcí přečíst. Hlubší jazykovou vybavenost samozřejmě nemáme, takže jsme mluvili spíše česky a na základních věcech jsme se vždycky nějak dohodli.
Jak Rusové na češtinu reagovali?
Když Rusové poznali, že jsme Slované, tak na to hodně slyšeli. „Vítej Slovane!“, to byl nejčastější pozdrav, kterého se nám dostávalo. Lidi v Rusku nám byli velice nakloněni. Kdybychom začali mluvit anglicky, možná bychom si uškodili.
Nedohadovali jste se spolu kvůli tomu dočasnému rozdělení?
Vedli jsme kvůli tomu dost vážnou debatu a snažili se Davida zlomit, aby to vydržel, že jde jenom o deset dnů, ať netrhá partu. Když se k Davidovi přidal i Pavel, přistoupili jsme na to, že pojedeme po dvou. Nakonec nám to paradoxně prospělo, že jsme si od sebe odpočinuli. Když jsme se sešli, mohli jsme si vyprávět, co kdo zažil, a těšili jsme se, až se opět potkáme.
Fotogalerie
