Sedl jsem si na postel, nevěřícně koukal na dárek od paní bytu, a začetl jsem se do vzkazu, který mi na posteli zanechala. Kdyby tu místo toho zanechala třeba svíčkovou se šesti. udělala by líp. Na papírku by vzkaz, který začal docela mile.
Milý Josefe,
Omluvám se za včerejšek, ale naše situace se synem… a zase to blablabla, peníze, zoufalá situace, samota, atd. Uvažovala jsem celý den, jak se omluvit, abyste si nic špatného nemyslel za tu pánskou návštěvu, ale musím občas řešit situaci zoufalým činem.
Co na to zoufale říci. Papírek se vzkazem skončil opět rychle v koši.
V práci jsem rozhodil sítě na ubytování, kdyby někdo věděl o něčem, bohužel, marný počin. Tak zase zůstalo jen při sezení v kavárně s PC a čumění na monitor. A jednoho večera se nade mnou asi i ti svatí slitovali a nastala změna.
Změna k lepšímu na obzoru, ale i něco jiného
Dojel jsem večer z města do svého podnájmu, otevřel dveře, a na chodbě stála paní domácí. Obligátní župánek, pod ním obligátní noční koš… Jo prdlajs košile. Místo košile měla na sobě nějakou krajkovou černou soupravičku jen tak na lehko, byla celá navoněná, v očích jí plála touha veliká, až jsem se ze strachu, co bude a co chce, orosil na zádech, a hned mě pozvala k sobě do pokoje na šálek kávy. Hm, tak jestli si holka myslí, že se rozklepu a vlítnu tam na ni, tak to je na omylu. Ale zase kavčo na večerní pohodu není marný.
„Dobrá, přijdu hned,“ odpověděl jsem.
Odložil jsem si, nadechl jsem se, jako kdybych šel na porážku, a vešel k ní do pokoje. Zázrak. Telka byla vypnuta. Sakra, že by Esmeraldu šlehlo a bylo po ní?
Na stole plápolala zapálená vonná svíce, takže jsem si uvelebil tělo na sedačce, a skončil v poloze sedícího chlapa, co čuje nějakou čertovinu. Domácí si sedla do křesla přímo proti mně, nožku přes nožku, a ejhle, no vida, cigárko v ruce a zapálila si tak říkajíc ala filmová hvězda. Hm, tak ona kouří, pomyslel jsem si, a hned jsem dostal otázku, jak se mi u nich líbí. No, urazit její Já jsem si netroufnul. To bych asi nepřežil, tak jsem potvrdil, že ano, líbí, že má hezký byt, okolí baráku také je hezké, spoj do města je pro mě vyhovující, nestěžuji si. Co říci.
„A odkud jste, co jste dělal, a teď děláte?“ optala se dále. Sakra, babo, Ty jsi nějak moc akčně zvědavá, ale okrajově jsem mezi cumláním kávy odpovídal na její všetečné otázky. Ona prohazovala nožky jednu přes druhou, ležérně zapnutý župánek povytažen tak, aby odrýval jisté tělesné vnady… "Hele, bábinko jedna ušatá, že na Tebe jdou roupy z výdělečných důvodů," pomyslel jsem si. Nešly. Doslova lezly.
No, chlapče, a rychle pryč. Hodil jsem do sebe kavčo, až jsem si málem spálil kušnu, vstal jsem na odchod, ale ona pořád mlela, jak je sama, jak to nezvládá, jak by chtěla muže, co by ji měl rád, že je taky jen žena… Sakra, tak s tím ať chodí do té hospody a neotravuje mě…
„Promiňte, málem jsem zapomněl, v té úmluvě o podnájmu, co jsme si podepsali, není výpovědní doba, kdybych chtěl odejít, takže k 31. tohoto měsíce ukončuji podnájem a odcházím. Děkuji za kávu.“ Tím jsem ukončil naší konverzaci a sezení skončilo.
Asi v tu chvíli litovala, že to kafe, co mi dala, nekoupila u žida, jak ta Maryša, protože vyskočila z křesla, vlítla za mnou ke mně do místnosti jak lítá saň a mezi koktáním spustila.
„To snad nemyslíte vážně. Já Vám věřila, že tu budete déle, a kdybychom si na sebe zvykli, tak možná…“
„My dva na sebe? To snad nemyslíte vážně,“ v klidu jsem ji odpověděl, a hleděl jsem na ni, jak drží vztek na uzdě.
„Tak nás budete mít na svědomí. Mě i syna, protože nebudeme mít na základní potraviny…“ a začala to valit do mě citově.
Nakonec začala s čímsi, jako že mě to bůh neodpustí, jak jsem je podrazil, že můžou jít rovnou na ulici atd. Do toho všeho přišel její kluk domu. Hned mezi dveřmi, než si stačil zout boty, tak mu maminka žalovala za tepla, co jsem si to dovolil.
„Tak si představ, že nás chce pan Josef opustit a nechat nás bez koruny.“ Kluk se na mě podíval, pak se podíval na ni, něco zamumlal a zahučel do svého pokoje, kde začal hlasitě fňukat.
„Vidíte? To ho máte na svědomí,“ a zavřela se s ním u něj v pokoji.
Jasně jsem slyšel, jak jí synáček mezi brekem škytavě dává co proto, jelikož počítal s tím, že za 14 dní chtěl jet s partou na vodu, ale díky mě a jí teď bude bez peněz. Ale to už jsem zas já odcházel na večeři do své oblíbené China restaurace na svou kachničku. Jen než jsem zaklapl dveře, tak mamina vycházela ze dveří jeho pokoje a se slovy „Neboj, já Ti ty peníze na tu vodu seženu,“ se zavřela do pokoje.
Přišel jsem asi za hodinu a půl, a zjistil jsem, že byt byl bez paní domu i toho jejího synáčka. Oba byli někde v čudu. "Kdepak je, křepelinka jedna," pomyslel jsem si. Křepelinka přišla asi 10 minut vzápětí za mnou. Ale ne sama. Po chvíli se přes chodbu a zamčené dveře ozvalo obligátní ach ach ach, jo jo jo, pak klap, dveře cvakly od bytu a nějaký chlap odešel. Veledílo finančního zisku dokonáno. Matka pluku se umyla záhy v koupelně a synátor měl vyděláno na cestu na vodu.
Já chci pryč… Mooooc. Tak se i stalo. Vyrazil jsem ven do noci. A stal se zázrak. Na zastávce podupávala sympatická žena. Pokukovali jsme na sebe navzájem, až jsem nevydržel a oslovil jí. No nebudu to protahovat. Celou cestu busem jsme si povídali, domluvili si i kávu v kavárně za dva dny, a hle, slovo dalo slovo, a nevěřil jsem svým uším. Ta dáma měla dva byty, a jeden kompletně zařízený by celkově pronajala. Ihned jsme si plácli.
A tak po 14 dnech nastalo velké stěhování národů, čili já, a moje já.
Pepovo nejrychlejší stěhování v životě
Oba dva, paní bytná i její synáček, byli pryč, takže kolega z práce přijel autem, sbalil jsem si svá fidlátka a hurá, nastalo přeskupení do nového místa bydlení. Klíče jsem od bytu, který jsem navždy opouštěl, i kdybych měl bydlet pod jezem, strčil do obálky, hodil do schránky, a potentujte se tu třeba všichni dohromady. Už mě tam nikdo neviděl.
Spokojeně jsem se zabydloval, když v tom pip pip, SMS. Paní domu, kterou jsem tak podle rychle opustil, napsala tuto SMS.
„Máte nás na svědomí. Kluk je na infarkt, já také, protože jsem bez koruny. To, co jste udělal, to se nedělá, bůh Vám to oplatí,“ a ona neví, co má dělat, a co bude dělat… A tak jsem ji odepsal.
„Hospoda a její kumčafty ve Vaší posteli Vám pomůžou jako vždy. Ať se daří.“ Poslal jsem jí to nazpět i s usměvavým smajlíkem.
Usnul jsem s pomyšlením, že tu konečně najdu oázu toho, kde naberu sílu a postavím se konečně na vlastní nohy a časem bude líp. A to vše se i vyplnilo.
Závěr
Tím povídání u kávy s Pepou na téma podnájem končil. Chvíli jsme si povídali své chlapské rozumy, zaplatili útratu a vydali se každý sám domu. Pepa byl ten večer fakt dobrej. A moc jsem mu fandil, aby to ustál. Což se stalo, a dokonce pro Pepu to mělo pozitivní výsledek. Díky té madam, a co u ní zažil, potkal tu svou pravou.
Ono totiž doopravdy, ať přijde, co přijde, jde o to, to v životě nevzdat. Ona ta cesta životem do toho konečného cíle není zrovna rovná a vyasfaltovaná. Ale je i občas dost hustě pokryta výmoly a loužemi, které si musíme hezky vychutnat, tak jako třebáááá… dálnici do Brna.
Ať ta vaše cesta životem je co nejméně hrbatá, a stojí za to.
Začátek tohoto příběhu najdete zde.
