Jinými slovy bychom to mohli vyjádřit tak, že bez podmínek pro hospodářskou činnost, mezi něž na prvním místě počítáme rozvoj řemeslných dovedností, by se žádná země nemohla chlubit významnými výtvory dokumentujícími historický vývoj.
Mezi základní řemesla dávných časů patří hrnčířství, za nímž následují dovednosti spojené se získáváním kovů a jejich zpracováním. I ta se zdárně rozvíjela v okolí Prahy. Na tomto místě vzpomeneme umění hrnčířského.
Hrnčířství
Rozvoj tohoto řemesla je patrný již od pravěkých dob. Lidé nutně potřebovali nádoby, v nichž uskladňovali potraviny a připravovali jídla. Na území středních Čech je nejzajímavější pravěká kultura Únětická. Jde o velmi starou éru, vezmeme-li za základ tzv. „protoúnětickou kulturu“, dostaneme se až k létům 2300 – 2000 př. Kr. Tato nejstarší fáze byla zdokumentována u Kněževsi až do roku 1950 př. Kr.
Nás samozřejmě nejvíce zajímá hrnčířství jako obor lidské činnosti, jenž se podílel na hospodářském rozvoji Čech ve středověku a v počátku novověku. Hrnčířské výrobky („hrnčina“) se pálí při 900 – 950° C a dělí se na tu s „měkkým“, či „tvrdým“ střepem, dále se jedná o výrobky kameninové a naposledy jde o „siderolit s terralitem“.
Výrobky mistrů hrnčířů se od sebe lišily jak zpracováním, tak tvarem, barvou i použitým dekorem. Nešlo vůbec o jednoduché odvětví, protože hrnčířské práci předcházeli tzv. „hlináci“, což byli lidé , kteří vyhledávali a těžili hlínu vhodnou pro hrnčíře a nesmíme v této souvislosti zapomenout ani na cihláře, výrobce cihel, pochopitelně z hlíny, kterou jim dodávali hlináci a využívali rovněž hrnčíři.
Hrnčíři se sdružovali
Hrnčíři již ve starých dobách pochopili, že své zájmy obhájí nejlépe v organizaci, která je bude reprezentovat. Tudíž zakládali cechy a sdružení. Takové organizace známe zvláště z počínajícího šestnáctého století, kdy se organizovali mj. hrnčíři z Kutné Hory i Berouna, od roku 1488 přitom král Vladislav spolu s novoměstskými konšely poskytli možnost hrnčířům „Města Nového“ zřídit si zemský cech.
Boj s konkurencí byl více než nelítostný
Základ oněch „cechovních“ a „spolkových“ sdružení byl mimo jiné v ochraně proti nekalé (mnohdy ale i proti té běžné) konkurenci. Všichni víme, že tato problematika trápila a trápí všechny výrobce dodneška a jistě se jí budou zabývat i další generace podnikatelů. Z Prahy a jejího okolí máme několik zajímavých zpráv o konkurenčních bojích i „šarvátkách“. Například roku 1570 prý pražští hrnčíři dokonce zmlátili berounskou (hrnčířskou) mistrovou a její zboží rozbili. Podobný incident nastal roku 1525, kdy rozezleni dodávkou zboží z Jílového, na kusy rozmlátili importované zboží. Poškozený se jmenoval Jan z Jílového, ale nakonec došel satisfakce, protože mu byla přiznána náhrada škody. Jiný hrnčíř Jan, tentokrát bytem v Brandýse nad Labem, zjistil, že mu těžce konkuruje zboží z Levína a Českého Brodu. Byl jediným hrnčířem v tomto městě, a tak chtěl trh s hrnci ovládnout sám. Rozhodl se, že zvolí zvláštní taktiku, chtěl totiž po městu, aby mu jeho Rada přiznala monopol na přeprodej hrnčířského zboží jak z Levína, tak z Českého Brodu. Rada tohoto města projevila poměrně dobrý vkus, povolila mu totiž prodávat denně dva hrnce z Levína, zatímco hrnce z Českého Brodu označila za „volné“ pro obchod všemi osobami.
Hrnčířství je základ
Tento řemeslný obor představuje základ hospodářské činnosti ve starých i novějších dobách jak u nás, tak v dalších zemích. Technologické postupy i výtvarná řešení designů hrnců, hrnečků a nádob všeho druhu se pochopitelně měnila a určitě v průběhu věků doznají dalších změn. Nicméně v každé nádobě můžeme nalézt do značné míry vždy ten jeden pradávný vzor kdesi z dob Únětické kultury…
(Pramen: Miroslav Janotka, Karel Linhart: Řemesla našich předků, Prémie nakladatelství Svoboda. 1987)
