Kdyby šel vrátit čas, řekla bych: ,,Mami, mám tě ráda"

I když ji potkalo neštěstí, Míša se umí usmívat
Zobrazit fotogalerii (10)
 

Když byla Michaela v pubertě, zasáhla ji velká rána osudu. Věc, kterou nikdo nechce zažít a když přijde, neví kudy kam. Míša přišla ve svých 19 letech o maminku. O tom, jak náročné je pohlédnout smrti do tváře, by mohla mluvit hodiny a hodiny. Po letech našla odvahu otevřeně se vypovídat ze svých pocitů. Jak prožívala dospívání bez maminky a jak ji to ovlivnilo? Je vůbec možné se s tím vyrovnat? Míša je silná osobnost, která dodá sílu všem, kdo se do podobné situace dostali.

,,Moje maminka zemřela, když mi bylo 19 let," začala svůj příběh jednatřicetiletá Míša. ,,Člověk je dospělejší, ale nejhorší bylo, že mě měli rodiče dost pozdě a k ničemu mě nevedli, takže jsem neuměla vyžehlit, nic. Uměla jsem míchaný vajíčka a pračku jsem viděla jenom na obrázku, protože máma, dokud fungovala, tak všechno dělala. Takže jsem byla postavená před to, že jsem se musela postarat o svého starého otce, barák a to všechno v momentě, kdy je člověk v pubertě."

,,Takže to bylo těžký a udělala jsem největší chybu, že jsem svoje depresivní stavy řešila alkoholem," pokračuje Míša a je vidět, že ví, o čem mluví. ,,Do toho člověk spadne takovým fofrem, že neví jak. V tu chvíli pro mě skončil celej svět a když jsem nepila, tak jsem jenom ležela v posteli a brečela. Nebo jsem šla do baru a tam pila. Přitom jsem před její smrtí neměla potřebu vůbec pít. Tehdy jsem si ale myslela, že mě to vysvobodí, že mi to pomůže."

,,Teď zpětně bych ráda všem vzkázala: Ať se vám stane cokoliv, neřešte to nikdy alkoholem. Ten smutek vás pak pohltí tisíckrát víc a je úplně jedno, co pijete."

Ale potom se její vztah k alkoholu zvrtnul. ,,Nedokázala jsem pochopit, proč se to muselo stát zrovna u nás. Znám spoustu lidí, co jsou i zlí a jsou tady do sta let. Nechápala jsem, proč zrovna moje máma, která byla jako anděl, nikdy nikomu neublížila a měla pro každého otevřenou náruč."

Měla jsi tehdy někoho, kdo by tě podržel? 

Míše je 31 let a žije v Úvalech. Pracuje jako číšnice, ale ve volném čase se věnuje zpěvu. Je kamarádkou Dominika, který se nám svěřil se svými vztahy už dříve.

Mám dva starší sourozence, sestra je starší o 11 let, bratr o 18 let. Bratr nemá zájem vůbec, s tím se nestýkám, dříve jsem u něj jedenáct let pracovala, protože má hotel v Karlových Varech, takže náš vztah je jenom pracovní. S tátou rovněž nemáme dobrý vztah, i když jsem si myslela, že nás to stmelí - ne, bylo to ještě horší.

Sestra bydlí v Úvalech jako já a má teď už dvě velký děti a díky nim jsem v pohodě tak, jak jsem teď. Protože ona měla svoji rodinu, mohla se na mě vyprdnout, ale nevyprdla. Ty děti mi hrozně pomohly, jak byly malý, člověk s nimi zapomene na svoje starosti i se zasměje. Takže jsem vděčná za to, jak se ke mně jako starší sestra postavila.

Ale vím, že nejsem jediná, komu umřela máma a nikdy jsem ani nechtěla od svých kamarádek a přítelů, aby mě někdy litovali. Stalo se, stalo. I když je pravda, že není den od té doby, kdy bych si na ni nevzpomněla. Bude to teď v květnu 12 let, ale každý den si na ni aspoň na pět minut vzpomenu. Co by mi řekla, jak by se zachovala, mívala jsem o ní sny. Ještě před pár lety bych o tom nedokázala mluvit, pak to nějak překlenulo a teď už mi to nevadí.

Na co vlastně maminka zemřela?

Mamka měla rakovinu a měla ji 12 let. Takže od mých sedmi let ji to začalo. Měla rakovinu prsu a byla dvakrát na operaci, poprvé v pražské nemocnici a tam jí to udělali špatně - nešlo o to, že ji uřízli prso, ale šlo o to, že se jí to nějak zanítilo. A objevil se jí ten nádor v podpaží znova. Na druhou operaci už šla do Německa, protože tam má můj táta sestru, která tam žije a pracuje jako zdravotní sestra. Takže šla do Německa a ten doktor, když jí dělal tu druhou operaci, řekl na sále (cituji): ,,Který prase jí tohle dělalo,” čímž měl na mysli tu jizvu. A prohlásil, že do deseti let maminka umře. Trefil se na rok přesně, maminka zemřela opravdu do deseti let od té druhé operace.

Jak tě ovlivnilo vyrůstání bez maminky?

Jeden úsměv za život stojí

Máma je pro mě božský stvoření (i tím, že ji nemám) a říkám i kamarádkám, aby si vážily toho, že ji mají a byly na ni hodný. Nedávno se mě někdo ptal, čeho v životě nejvíc lituju a je to právě tohle.

A kdybych mohla dát v životě cokoliv za to, aby se vrátil čas, tak bych jí to řekla. Protože nemám klidný spaní a dost mi to vadí a bude vadit. Ale zase mě to naučilo tyhle věci říkat, takže to někdy říkám až moc. Třeba najednou napíšu kamarádce, či kamarádovi, že ho mám ráda. Nechci si to vyčítat u někoho znova.

Také mě to naučilo pokoře k životu. Dříve jsem se zajímala o to, jestli mám vlasy dlouhý nebo krátký, jaký si vzít tričko - věci, co řeší normální lidi, ale teď vím, že jsou to banality. A že když jde do tuhýho, tak to je problém. V životě nejde o to, chodit do práce, ale přijít z práce a mít si s kým popovídat. Říct mamce, jak bylo v práci, že jsem se pohádala s partnerem. Tátovi tyhle věci říct nemůžu - je to chlap, takže to vidí trošku jinak a ženský k sobě víc tíhnou. Za tátou bych nepřišla s tím, že jsem přišla o panenství apod.

A strašně mě mrzí, že nikdy neuvidí moje vnoučata. Vždycky chtěla mít vnouče Honzu, protože jejího tátu porazilo v noci na neosvětleném přechodu auto, když jí bylo 14 let, a jmenoval se Honza. Brácha má tři děti, z toho dva kluky a holky, ale nemá Honzu a ségra má kluka a holku a taky nemá Honzu. Vím, že už tady není, ale jestli budu mít někdy kluka, pojmenuju ho Honza.

Kdy se ti povedlo se s tím částečně vyrovnat a jít dál?

Nejvíc mi pomohlo to vědomí, že je tady někdo pro mě, i když už maminka není. Veškerý volný čas jsem trávila se sestrou a jejími dětmi, hodně mi pomohla. Uvědomila jsem si, že jsou tady lidé, které potřebuju já a oni potřebují mně.

A potom mi dost pomohla práce a cestování do ní, že jsem nemusela být v tom baráku, kde jsme bydleli. Snažila jsem se netrávit tam čas, protože každou místnost, kterou jsem prošla, tak jsem si řekla: ,,Tady seděla v křesle, tady luštila křížovky” apod. Takže jsem přišla domů, vyprala jsem, vyžehlila a snažila jsem se být co nejvíc pryč.

I když na to nevypadá, co si vezme do hlavy, za tím si jde

Hodně mě z toho dostali i kamarádi. V době, kdy jsem byla nesnesitelná a dokola o tom mluvila, proč se to stalo, poznala jsem lidi, které znám dodneška. Protože mě viděli úplně nejvíc na dně a zůstali se mnou. Vlastně jsem tím dost vytřídila kamarády. 

Před máminou smrtí jsem byla taková, že jsem nikdy neřekla svůj názor, nechala okolí se sebou ,,orat”. Ale když máma umřela, tak jsem se jednou vzepřela, že to takhle nebude, protože to tak nechci. A někteří lidé to skousli a vydrželi, ale většinou se stáhli, protože jsem jim nebyla po vůli a už jsme se od té doby nikdy neviděli. Ale jsem ráda, že mě to trošku posílilo a naučilo ,,nebýt trouba”.

Ovlivnilo mě to i ve vztahu k chlapům, že jsem hodně drsná. Proto se mě chlapi bojí. Jak říká sestra, jsem typickej Beran. Když si něco vezmu do hlavy, tak se mnou nic nehne. Zároveň jsem rebel a živel a řeknu klidně už na první schůzce, že nejsem domácí puťka. Že budu doma, až budu mít dítě, ale i když mám partnera, tak nehodlám sedět doma na zadku a nudit se. Na to jsem moc mladá. 

S Míšou jsme se pozvolna dostaly k partnerským vztahům. Jaké vztahy měla a jak ji změnily?