Dnes téměř sedmdesátiletý, přesto stále velmi vitální chlapík slouží u dobráků v Dobřichovicích. Při jeho vyprávění občas tuhne krev v žilách a po půl hodině máte jasno. Žádný Arnold, Bruce nebo Silvester. Hasiči, to jsou praví hrdinové. Přitom o nasazování životů mluví skromně, jakoby mimochodem, a tváří se, že je to vlastně samozřejmé.
Josef Ryšavý má za sebou už pětačtyřicet let hasičské služby, z toho třicet strávil u profíků. "Největší rozdíl je v tom, že jako dobrovolný hasič mám na nástup k vozu osm minut. Jako profesionál jsem to musel stihnout za dvě a byl jsem k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Což jsem ale v podstatě i teď," usmívá se a pohodlně se usazuje na lavičku na dvorku před dobřichovickou služebnou.
Když se rozhlédnete kolem, není to ale veselý pohled. Co si místní jednotka neudělá svépomocí, to nemá. "Náš rozpočet je 400 tisíc na rok. Myslíte, že si na opravy můžeme volat specializované firmy? Rozhodně ne."
Ani vozový park zrovna nesvítí novotou. Spíš přemýšlíte nad tím, jestli to vůbec může někam dojet. "Máme starou tatru z roku 1980, tu řídím já. První dva lidi, kteří při poplachu doběhnou, naberu a vyrážíme. Pak je tu patrol a stará felicie. Tou dorazí zbytek jednotky. Patrola jsme získali zdarma od profíků z Kralup, protože byl tak trošku prohnilý. Oprava nás stála 110 tisíc včetně tažného zařízení, které jsme přidali," vypočítává Ryšavý s tím, že sbor má nyní zažádáno o novou šestimístnou velkoobjemovou cisternu s 9 000 litrů vody. Jestli to vyjde, nebo ne, je zatím ve hvězdách.
Přestože měl mnohokrát chuť se na všechno vykašlat, u své lásky vydržel. "S první manželkou jsem se de facto rozvedl proto, že se s mou prací neztotožnila. S druhou jsem měl štěstí, jelikož byla také hasička."
Během zásahů mu umírali kamarádi, on sám měl několikrát také namále. "Se ztrátami se počítá, ale samozřejmě je to vždy špatné. V Dobřichovicích zatím máme hodně andělíčků strážných, musím zaklepat. Ale když se někdy vrátíme z výjezdu, sedíme u kafe nebo piva, tak jen kroutíme hlavou, jak je možné, že tam někdo nezůstal. Svatý Florián nad námi drží ochranou ruku."
Dobře si uvědomuje, že o život jde v podstatě u každého požáru. "Když třeba hoří chata, nikdy nevíte, co je uvnitř. Kdykoli mohou začít lítat propanbutanové láhve. Takže jen klečíte schovaní kolem tatry, stříkáte na ten dům a modlíte se, aby vás něco netrefilo."
Není to tak dávno, kdy začalo hořet auto na benzinové pumpě v Dobřichovicích. Kdyby to bouchlo, půlka sídliště mohla být srovnána se zemí. "Ale víte, co je nejhorší? Že se tam začaly sbíhat maminky s dětma a koukaly, jak s tím bojujeme. Tohle nepochopíte!" Za požár přitom často může úplná maličkost.
Podobných historek má mnoho, bohužel. Lidská hloupost je někdy do nebe volající. Tak jako když se před časem účastnil velké pátrací akce po dvou lidech, kteří se měli ztratit ve skalách poblíž Dobřichovic. "Hledalo je spousta lidí, nasazeni byli i psi. Chtěli jsme vrtulník, ten ale nemohl vzlétnout kvůli špatnému počasí. Tenkrát bylo opravdu ošklivo, zima, pršelo, vítr. Prolezli jsme snad každý metr, ale nikoho nenašli. A pak se začalo říkat, že to byl možná jen vtip a ti dva se nám smáli z hospody," kroutí hlavou Ryšavý. Přesto je stále v takovém zvláštním klidu. Jakoby ho už nic nemohlo rozhodit.
Ono to tak možná opravdu bude. Když vidíte umírat kolegy, shořet hektary lesů, desítky budov nebo při povodních vodu stoupat tak rychle, že nestačíte utíkat, máte priority úplně jinde. Tím spíš, že během toho jen tak mimochodem zachraňujete lidské životy...
