"Příběhy, které běžně popisují tátové, kteří přišli o rodinu a děti a zůstala jim jen povinnost platit výživné, se občas stávají i matkám. Víte... na spravedlnost už jsem přestala věřit," popisuje Jitka. Její příběh začal jako pohádka - s nyní už bývalým partnerem se našli přes internet, společně si postavili krásný domeček snů a narodilo se jim dítě.
Jenomže pohádka rychle skončila. "Neměla jsem v něm ještě trvalé bydliště, chtěla jsem to udělat po kolaudaci, která měla být brzy. Dělala jsem plány, pomáhala stavět, vypiplala vlastní zahrádku. Dceři Terezce byly v té době asi čtyři roky. Byla jsem po mateřské a živila se psaním a ilustrováním knih pro děti. Na jaře 2007 jsem dostala nabídku na práci na tři týdny ve svém rodném městě na úřadě, kde potřebovali grafika. Můj partner Honza mne podpořil, ať jedu, že se na tu chvíli o dceru postará sám," vzpomíná Jitka.
Ze začátko bylo vše v pořádku, nic nenasvědčovalo tomu, co mělo nastat. Když Jitka přijela zpět domů, byly vyměněné zámky na dveřích a nikdo neotvíral. Stála na ulici a nevěděla, co se děje. "Až sousedka odvedle mi řekla, že si asi Honza našel jinou paní, která tam teď s ním a Terezkou už tři týdny bydlí. Prý ale den před mým příjezdem všichni tři někam odjeli. Dceru mi odvezli nezámo kam. Protože jsem ještě neměla trvalé bydliště v místě, byla i policie bezradná. Do domu jsem nesměla ani násilím - bylo by to považováno za vniknutí do cizího prostoru," vybavuje si hrozné chvíle svého života, kdy stála na cestě s malým batůžkem a neměla vůbec nic.
Nakonec odjela za svými rodiči, kteří bydleli 400 kilometrů daleko. Situaci začala hned řešit, ale výsledky byly poněkud překvapující. "Na sociálce mi řekli, že pokud je Honza otcem dítěte, má plné právo s Terezkou být a žádné zákony tak porušeny nebyly," ještě dnes se diví žena, která přišla o dceru. Tu neviděla asi rok.
"S Honzou jsme se sešli až po několika měsících u soudu. Když strach a ego zaslepí oči, tak člověk jedná vždy ve svůj prospěch a nebere ohledy, někdy se prostě domluvit nejde. Oba jsme chtěli dceru do péče. Byly nařízeny psychologické posudky, za hromady peněz. Testovali, kdo je lepší rodič. Přestože soudní psycholog konstatoval, že předpoklad pro výchovu dcery máme oba stejný, soud se po roce přiklonil na stranu otce. Měl pocit, že by pro dceru bylo dobré, kdyby vyrůstala v rodném městě," popisuje Jitka, která od soudu odešla s vyměřenými alimenty a s možností styku s dcerou jednou za 14 dní na víkend.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
VÁŠ PŘÍBĚH: Dítě mi zničilo život
VÁŠ PŘÍBĚH: Bejvalka za všechny moje úspory
Bohužel, ani víkendy nebyly pravidlem. Když se její bývalý partner rozešel s paní, kvůli které od Jitky utekl, návštěvy skončily. "On miluje vzrušení a rád loví nové známosti. Sebere vám duši, vycucne z vás všechno, co může, a pak jde... bez otočení. Už ani nevím, kde má dcera bydlí, stále mění adresu a ji bere vždy s sebou. Nestěžuji si, jen konstatuji," vysvětluje nešťastná máma.
Tereze je dnes 13 let. Je v pubertě. Když jí Jitka zavolá, odpovídá pouze jednoslovně (nic, fajn, dobrý) a pak hodí telefon své kamarádce, protože s ní nechce mluvit. Matka s dcerou se neviděly už několik let. Tereza nechce ani dárky k Vánocům. Jitka jí několikrát navrhovala, aby přijela na prázdniny - na pár týdnů, nic. Kdysi ji to trápilo, nyní už ale ví, že ona za to nemůže. "To, že mám dceru, mi každý měsíc připomenou pouze alimenty, které jim posílám. Říkám si ale, kdyby jí nebylo dobře tam, kde je, myslím, že by to řekla. Je šťastná a to je to nejdůležitější. Lidé, kteří ji zmanipulovali, těm se to zlé vrátí. Vždycky se to nakonec vrátí...," utěšuje se.
Pracuje na částečný úvazek v mobilním hospici. Tam prý člověk pochopí, že nic není v životě důležitější - než ta chvilka života, kterou tu máme. Je potřeba žít přítomným okamžikem a užívat si radosti toho, co nám osud přivede do cesty, a nedívat se zpět. Jen přijímat. Nevěřit na zázraky, ale spoléhat na ně. Víte...na spravedlnost už jsem přestala věřit. Světská spravedlnost neexistuje, ale boží mlýny melou.
"Beru to od života jako zkušenost, která mě měla v něčem obohatit, posunout a naučit. Snažím se být velkorysá a svůj VELKÝ ústupek se nesnažím brát jako tragédii....život jde dál. I když na zázraky nevěřím, stále doufám, že se mi dcera jednoho dne vrátí…," uzavírá Jitka.
Příběh byl zveřejněn ve spolupráci se stránkou Reverzní výživné, což je projekt, který se snaží o definici, medializaci a nápravu legislativy týkající se KRAJNÍCH PŘÍPADŮ rodinného práva, kdy legislativa stojí na straně dětí z prvního manželství, zatímco na děti z druhého manželství se často zapomíná.
