Když upálili Giordano Bruna, Rousovi už farmařili v Libčicích nad Vltavou

 

Když se vyřkne jméno farmáře z Libčic nad Vltavou, ve světě chovu a pěstování je to stejný pojem jako třeba Lionel Messi ve fotbale. Ve svých oborech patří mezi to nejlepší. Josef Rous je následovníkem slavné rodiny, která se už od 16. století zabývá prakticky tím samým. 

V době, kdy začínala dlouhá turecká válka, nebo když spisovatel a astronom Giordano Bruno hořel na hranici za své tvrzení, že středem vesmíru není Země, rodina Rousů už farmařila. Dlouho se nenašla žádná síla, která by jejich úsilí přerušila. Až v padesátých letech minulého století se to povedlo komunistickému režimu, který statek znárodnil a začlenil ho do JZD Rudá záře.

Dnes je trendy mít vše bio. Proč ne, má to svoji logiku. Také marmeláda to může splňovat.

Čtyřicet let trvalo, než se Josef Rous se svým otcem mohli vrátit ke svému podnikání, ale i k velké lásce. "Začínali jsme od začátku, statek byl v neuvěřitelně špatném stavu. Museli jsme opravit budovy, zavést chovy slepic i prasat," vzpomíná muž, kterému bylo v té době sotva pětadvacet a zrovna absolvoval zemědělskou školu. Nezkušený zelenáč byl doslova hozen do vln a musel plavat. Tím spíš, když jeho otec náhle zemřel a vše tak zůstalo jen na jeho bedrech.

Chcete dovést zboží od farmářů až domů? Žádný problém.

Zvládl to, i když nešlo o žádnou procházku růžovým sadem. Vlastně to nebyla vůbec žádná procházka, spíš každodenní sprint za dodržováním nejrůznějších směrnic a nařízení, což se vstupem do Evropské unie ještě mnohonásobně navýšilo. Postupem času Rous došel k názoru, že chovat prasata se u nás absolutně nevyplatí. A přesto, že zrovna dodělal a dofinancoval moderně zařízený prasečák, raději ho zavřel.

Víte, jaký je rozdíl mezi mlékem dnes a před třiceti lety? Dozvíte se...

Jako nejdůležitější artikl mu zůstaly slepice, kterých má dnes 1 600. Jejich chov je však pro mnoho laiků trochu jako z jiného světa a připomíná sci-fi filmy. Neuvěřitelné množství předpisů a nařízení je něčím, čím by se obyčejný smtelník nechtěl zabývat ani pět minut. Například jen postřiků na pole je na pět stovek. Každý má svoje, co si zemědělec musí nastudovat a hlavně se tím řídit. Jedním můžete stříkat metr od pole, dalším třeba pět.

Kromě chovu slepic se Josef Rous věnuje i pěstování zemědělských plodin. Momentálně obdělává více než 220 hektarů orné půdy. 

Každý zemědělec je zaveden v centrálníc registraci a přesně se tak ví, na jakých polích pracuje. Díky satelitům je vše poměrně pečlivě kontrolováno, svého času se dokonce uvažovalo o bezpilotních letounech, které by všechno měly pod dohledem. "Neumím si představit, že bych dělal něco jiného. Tohle je můj život. S otcem jsme to vybudovali a je to odkaz," přesto říká Rous a je na něm vidět, že to myslí opravdu vážně a neměnil by ani za nic. 

Slepice chová ve dvou halách, na každou vychází prostor 750 centimetrů čtverečních. Vše je řízeno automaticky, krmení, napájení, čištění i světlo.

Je možné, že zatvrzelí ochránci zvířat by s radostí poukazovali na to, že i on chová slepice v klecích. Josef Rous by jim však jistě s klidem sobě vlastím vysvětlil, proč to tak je a že zvířata nijak netrpí. I proto, že kvůli již zmíněným předpisům jsou dnes jejich příbytky možná sofistikovanější než některá lidská obydlí. A pokud by jim jeho vysvětelní nestačilo, asi by to nijak zásadně neřešil. Nakonec, proč taky? Čas je pro něj až příliš vzácná komodita.