Ve Starém Rožmitále mají raritu: Muzeum cvokařů a vstup zdarma

Expozice Cvokařského muzea vás i na panelech provede historií zaniklého řemesla
Zobrazit fotogalerii (8)
 

Starý Rožmitál a vlastně i okolní region byl v minulosti plný cvokařů. Ne, nebudeme se zabývat konkrétnějším odvětvím medicíny nebo spíše nějakou diagnózou, ale starým řemeslem, jakkoli to zní podivně. Kdo to byli cvokaři a co vlastně vyráběli?

Cvokařství už dávno neexistuje, ale byla by velká škoda, aby upadlo v zapomenutí. Cvokaři totiž vyráběli okování třeba vojenských bot. Proto Jindřich Jirásek, jenž si vzal za manželku Jiřinu Kulovanou, jejíž předci se věnovali cvokařskému řemeslu, založil před lety Cvokařské muzeum. Najdete ho ve Starém Rožmitále, části města Rožmitál pod Třemšínem v začátku Aleje Johanky z Rožmitálu.

V místnosti muzea na první pohled zaujme okovaná bota a vedle ní ležící šerky, které se ručně vyráběly pro okování především vojenských bagančat ve vedlejším veřtatu. Na panelech se seznámíte s cvokařským řemeslem, s jeho téměř 300 let starou tradicí ve Starém Rožmitále i okolních vesnicích, i s technologií výroby hřebíků a cvočků. Dozvíte se dokonce, jak se zde kdysi žilo, jak se lidé dovedli bavit, seznámíte se s místním dialektem, podnebím a přírodou i s osobnostmi, které mají úzký vztah k obci. Expozici doplňují letecké mapy obce a okolí s vyznačením významných míst. V muzeu jsou k dispozici pohlednice, turistické razítko, magnetky, joja, certifikát o návštěvě muzea i více než 70 let staré, ručně kované šerky a pifle coby suvenýr.

Vyzkoušejte si, jak fungoval měch

V cvokařské dílně z přelomu 19. a 20. století je k vidění výheň s cvokařským měchem a cvokařský tzv. špalek ze žuly, na jehož povrchu jsou přípravky pro výrobu hřebíku. “U špalku pracovali dva cvokaři. Vybavení veřtatu doplňují různé kleště pro uchopení žhavého drátu či výkovku, cvokařské kladivo a vzorky výrobků. Ve výklenku jsou umístěny denní potřeby většinou z 1. poloviny 20. století. Zcela mimo cvokařské řemeslo, ale přesto u dětí nejoblíbenější, je výstavka kývajících se solárních postaviček v okně cvokařské dílny,“ láká majitel na prohlídku muzea.

Raritou je to, že muzeum je nejenom přístupné zcela zdarma, ale je prostě otevřené, stačí jen vejít. V dnešní době nevídaná věc, a navíc, návštěvníci mají kolikrát v muzeu k dispozici třeba čaj, někdy i nějaké pečivo. Více o muzeu a o tom, jak vlastně vznikalo a proč už s Jindřichem Jiráskem.

Kdy jste vlastně založil muzeum?
Muzeum bylo otevřeno v létě 2011 a otevření bylo spojeno s oslavou 120 let hasičského sboru ve Starém Rožmitále.

Jaký byl impuls k založení?
Manželka pochází ze stavení, kde se zachoval nedotčený cvokařský veřtat a navíc spousta písemného materiálu o cvokařině na Rožmitálsku. Po odchodu do důchodu bylo jasné, co s tím vším udělám. Konečně jsem měl na muzeum i knihu a čas. Navíc nebylo žádné muzeum, které by se tomuto zapomenutému řemeslu věnovalo, ani kniha nebyla.

Muzeum je otevřeno denně od jara do podzimu od slušné hodiny ranní do západu slunce. Přes zimu je někdy otevřeno - je-li slušné počasí - o sobotách a nedělích a pak každopádně během vánočních svátků. Navštívit ho můžete do 5. listopadu včetně.

Jak dlouho jste to vše budoval?
Muzeum jsem dával dohromady přes dva roky. Nejnáročnější bylo procházet archivy a prokousat se materiálem po manželčiných předcích a udělat pro muzeum texty a fotky. Dělal jsem v reklamní agentuře, takže jsem měl k expozicím blízko, a tak samotné muzeum nebyl až tak velký problém. Navíc lidi z reklamní branže i ze Starého Rožmitálu mi hodně pomohli.

Kde jste sehnal všechny artefakty?
Třírozměrné exponáty jsou všechno pozůstatky po cvokařích ve Starém Rožmitálu a ve Věšíně. Některé bylo však nutné vyrobit - vitrinu dělal sklenář z Březnice, repliku okované boty švec z Karlových Varů, cvokařský měch zapůjčil Václav Sýkora, tzv. šibenici zkonstruoval Jiří Trčka - oba ze Starého Rožmitálu a tak dále...

Máte přehled, kolik lidí muzeem projde, když je zadarmo?
Mohu jen odhadovat podle svých náhodných zjištění či ohlasů od sousedů. Přes léto tak týdně téměř stovka, na jaře a na podzim necelá polovina. Důležitý pro mě je ale pamětní sešit, kam návštěvníci píší své dojmy.

Napsal jste také knihu o cvokařích, kde všude jste čerpal inspiraci, jak dlouho trvalo dát vše do kupy?
Kniha byla náročnější než muzeum. V muzeu lze eventuální nepřesnosti opravit, v knize už ne. Na knize jsem začal dělat souběžně se započetím příprav na zřízení muzea. Na svět pak přišla necelé dva roky po zahájení činnosti muzea.