Proč jsi skončil s profesionálním sportem, co přesně se stalo?
Reprezentační činnost jsem ukončil úrazem čtrnáct dní před olympiádou ve Vancouveru, tedy v roce 2010, kdy jsem si rozdrtil stehenní kost. Přesto jsem se olympiády účastnil alespoň jako komentátor, kdy mne vozili z rehabilitací na liberecké Dukle v noci na přímé přenosy do televize.
Co bylo pak?
Začal jsem pracovat, zůstal jsem ale ve spojení se sportem, protože jsem pořádal adrenalinové akce pro veřejnost. U toho jsem prošel školením FIS technického delegáta pro akrobatické skoky a již dva roky deleguji závody Evropského poháru. Celou tu dobu jsem byl ve spojení se svými vrstevníky ze Světového poháru, kteří se stali trenéry, a já cítil, že mi něco chybí.
Takže jsi začal trénovat mladé akrobatické lyžaře. Proč právě je?
Při návštěvě Acrobatparku Aleše Valenty na podzim 2014 jsem se tam zapojil do tréninku jedné skupiny návštěvníků a zjistil, že to, co mi chybí, je trenéřina. A večer po tréninku při vyhodnocování spolu s Alešem Valentou přišel ten poslední impuls přímo od něj. Zhodnotil, že pokud mají akrobatické skoky v Česku mít nějakou další budoucnost a možnost získávat dobré výsledky, pak že já jsem ten, který by to mohl zvládnout.
Věřil sis?
Musím upřímně přiznat, že na začátku moc ne. Licenci trenéra mám sice už od roku 2004 a měl jsem z trénování dobrý pocit. Věděl jsem zkrátka, že mě to baví. Přesto ve mně byla malá dušička. Ale dnes to vypadá, že měl Aleš pravdu.
Co jsi musel udělat nejdřív?
Prvním krokem bylo vytvořit sportovní oddíl. Vybral jsem nakonec spolupráci s TJ Dukla Liberec, protože Dukla se o mne vždy postarala i po mém zranění a poskytla mi vynikající rehabilitační zázemí. Moderování ze šampionátu v Kreisbergu pro Českou televizi mi pak umožnilo dát veřejnosti vědět, že akrobatické skoky pořádají nábor talentů po celé ČR.
Jaký byl ohlas?
Okamžitý. Ozvala se například trenérka gymnastiky paní Kaczorová z Havířova i další lidé. První členové oddílu tak byli na světě a letos si do Havířova odvezli i titul mistryně ČR v kategorii žákyň. V listopadu to budou dva roky, kdy jsme s další trenérkou a prvními dětmi vstoupili do tělocvičny a zahájily první trénink v Jablonci. Nyní má již oddíl 15 aktivních členů.
Jak jsme na tom tedy s výhledem na olympiádu, kdy budeme mít zastoupení mezi akrobatickými skokany?
Pravdou je, že dnes jsme se opět přiblížili naší účasti na ZOH 2022 v Pekingu. V juniorské reprezentaci mám již dvě naděje a v přípravném družstvu další čtyři děti, které po dosažení 15 let mohou začít reprezentovat zlatou českou disciplínu na mezinárodních závodech.
Přesně, jak říkáš, máme z tohoto sportu olympijské zlato. Jak je u nás podporovaný?
Velkou podporou nám jsou ostatní akrobatické disciplíny, které se rozdělily o své rozpočty v rámci programu solidarity. Pomohly mi získat stabilní půdu pod nohama pro rozvoj oddílu i tím, že nás podpořily na závodech MČR, které jsme v roce 2016 po 20 letech uspořádali v disciplíně AE (Aerials – akrobatické skoky, pozn. red.). Obecně se však dá říct, že podpora sportu u nás je velice nepřehledná a podpora trenérů dětí a mládeže je špatná.
Co ti nejvíce vadí?
Dalo by se říct, že trenér dětí a mládeže je stále ohroženým druhem a mnoho lidí si neuvědomuje, že i na společenském žebříčku na tom není moc dobře. A přitom je to ve výchově a rozvoji dětí klíčový partner rodičů. Dle novely zákona z 1. 1. 2017 je sice prioritou MŠMT podpora trenérů dětí a mládeže. Ale pravda je, že zatím MŠMT a sportovní svazy si s touto novelou neví rady.
Uživíš se jako trenér, nebo musíš mít ještě jinou práci?
Finance pro trenéry v dnešní době pochází z rozpočtu na přípravu reprezentace, což je špatně. Jako trenér dětí a mládeže i jako reprezentační trenér se nemůžu přípravě svěřenců věnovat na 100 %, musím pracovat, jinak bych se dostal do finanční krize. Bez partnerů by naše šance na získání nominace na ZOH byly mizivé. Finance z rozpočtu nám i ostatním disciplínám akrobatického lyžování sotva stačí na pokrytí části letní přípravy a pár závodů Evropského poháru či Mistrovství světa juniorů.
Co by tedy pomohlo?
Nám, ale i ostatním sportům, by určitě pomohla efektivnější práce MŠMT s financováním svazů, trenérské práce a lepší koncepce vedení sportu v Česku. A následné zvýšení rozpočtu na sportovní přípravu alespoň na úroveň rozpočtu ministerstva kultury tak, jak se o to snažil předseda podvýboru pro sport a tělovýchovu pan poslanec Jiří Holeček.
Mluvil jsi o nutnosti partnerů. Jak je získáváš, sám obcházíš firmy, nebo jak to funguje?
Partneři se získávají velice těžko, ale akrobatické skoky díky mé spolupráci s českými firmami, jako je Sporten, Vitar nebo DSA aviation company, mají v tuto chvíli možnost se rozvíjet rychleji. Příprava na ZOH zahrnuje hodiny tréninků gymnastiky, na trampolínách, speciální bungee trampolíně ADBT, dny tréninků skoků do vody v Acrobatparku ve Štítech atd. Optimální je ještě před prvními závody absolvovat alespoň 14 dní tréninku na sněhu, což je na konci roku možné pouze ve Finsku v areálu Ruka.
Asi je to ale také o vybavení, ne? Nebude zadarmo…
Díky mé spolupráci na vývoji akrobatických lyží se Sportenem máme v tomto ohledu silného partnera. Sporten se letos stal prvním partnerem Olympijské přípravy akrobatických skokanů. Partnery však potřebujeme i pro dostavbu tréninkového areálu na Světlém vrchu u Tanvaldského Špičáku. Ten pak bude sloužit i pro závody Evropského poháru.
Kdyby sis mohl vybrat tři jakékoli věci, které by podle tebe dostaly tvé svěřence na olympiádu, co by sis přál?
První věc už máme, parádní letní zázemí ve Štítech a speciální trampolínu ADBT. Druhou také, to jsou kvalitní lyže. Ta třetí věc je nejdůležitější: Sportovní štěstí a udržení zdraví, to z celého srdce přeju všem svým svěřencům. A hodně fanoušků.
Jaké jsou tvoje nejbližší trenérské cíle?
Nejbližší tréninkový cíl máme přistát salta, která jsme natrénovali v létě, na sníh. Důležité je to neuspěchat a získat řádné základy. Závodní cíl máme na mistrovství světa juniorů v Běloruském Raubichi, které se koná v době olympiády v Jižní Korei. Tam odlétám s reprezentační dvojkou juniorek Terezií Steffanovou a Sabinou Balšánovou. Jejich cíl je umístění do první poloviny startovního pole.
Řekni mi upřímně, je akrobatické lyžování opravdu tak drsný sport, jak na první pohled může vypadat?
Akrobatické skoky jsou sport náročnější na koordinaci pohybů a pečlivý trénink složený z více druhů přípravy. Drobnější úrazy se občas stávají jako v každém jiném sportu. Nejdůležitější prevencí těžších úrazů je úzká spolupráce trenéra a závodníka. Mé úrazy byly i z důvodu snahy se rychleji posunout ve výkonnosti vzhledem k věku, ve kterém jsem s Aerials začal. Naše koncepce je však pro novou generaci skokanů o prohlubování základů a postupném „dozrávání“ závodníků.
Proč u tohoto sportu stále zůstáváš? Přes všechna zranění a zklamání…
Sport mi hodně dal do života. Úrazy si vybraly svoji daň, to je pravda. Dodnes bojuji s následky. Ale když vidím nadšení svých svěřenců, tak věnuji veškerou energii, abych jim byl oporou. A poučen ze svých dřívějších nezdarů využívám veškerých zkušeností k tomu, abych přivedl českému akrobatickému lyžování další sportovní úspěchy a výsledky a dal svým svěřencům šanci poznat takovou radost, jakou měl Aleš Valenta z olympijského zlata v Salt Lake City v roce 2002.
